3.2.2023 | Svátek má Blažej


BIG BEN: Lež je nedílná součást politiky - 3

6.12.2022

„Je to absolutně čestný člověk. Nikdy by nelhal, ledaže by to bylo pro dobro církve.“

Citát z hovoru dvou teologů o třetím teologovi během jedné z přestávek v zasedání Druhého Vatikánského koncilu. Ten se konal, ne jak by se z citátu mohlo zdát, někdy ve středověku, nýbrž v letech 1962-65. Onen citovaný teolog to prý (podle svědectví očitých svědků) řekl „s úsměvem“. Zda to byl úsměv pochvalný nebo sarkastický v záznamu chybí, takže můžeme jen hádat, zda to onen citovaný teolog myslel pochvalně nebo jako fór. Tak či onak, dnešní katolická církev už na té „dobré lži“ nebazíruje tak jako ta středověká, a snaží se jevit pravdomluvnější, se smíšeným úspěchem.

Ale protože církve byly po staletí strukturami politickými, nemohly se vyhnout používání politické lži k šíření pravdy. Ostatně povolení „lhát pro dobro komunity“ dostali politici už od Platónovy Republiky, s opatrnou podmínkou „je-li to nezbytné“. A lež, jak ji ve 13. století definoval Tomáš Akvinský, je lží jen tehdy, když je provázena úmyslem klamat. Rozumějme tomu tedy tak, že nepravda, kterou pokládáme třeba i mylně za pravdu, není lží.

Tímto svým výrokem se Akvinský projevil spíš už jako praktický sekulární právník než jako bohabojný teolog a hloubavý filosof, za něhož je obecně pokládán. Přihodil k tomu teorii „dvojí pravdy“ (teologické a přírodní), jíž bezděky odstartoval pomalé vyhasínání středověku. Zasel tím semínko renesance začínající klíčit u o něco málo mladšího Danteho, jenž rád posílal teology do pekla.

xxx

Dosavadní středověk od pádu Říma v 5. století byl 700 let budován na prosazování jediné správné pravdy založené na víře v určitý výklad určitých literárních příběhů z evergreenového bestselleru zvaného Bible Svatá. Odchylky od těchto (jak bychom jim dnes říkali) „narativů“ byly klasifikovány jako „bludy“ a prohlášeny za trestný čin zvaný „kacířství“. A právě ono prosazování jedné pravdy a potlačování bludů činilo středověk tak technicky zaostalý, civilizačně ušmudlaný, politicky krutý, kulturně utlumený a únavně nudný.

Ale posuneme-li si Akvinského právní postulát o stupínek výš odkazem na Platóna, tak ani nepravda, o níž víme, že je nepravdou, není lží, je-li pronesena v zájmu vyšší pravdy. Tak nějak to v tom středověku fungovalo. Přidal se k tomu v 7. století i islám, s Alláhem povolenou lží zvanou „takia“ a sdělovanou bezvěrcům v zájmu šíření pravé víry, potažmo určitého politického systému. Pak se o ty různé pravé víry vedly krvavé války. A kterýsi historik spočítal, že ve válkách za pravdy a proti pravdám bylo zabito víc lidí než ze všech lživých a loupeživých důvodů dohromady.

xxx

Trochu humoru do filosofického a teologického mudrování o pravdě konečně vnesl začátkem 14. století oxfordský absolvent William of Ockham (též známý latinsky jako Occam). Kromě vynálezu zjednodušování informací „ořezáváním“ zbytečností a nepravděpodobností (později zvaného „Occamova břitva“) přišel s kacířským nápadem ignorovat vyšší pravdy v podobách abstraktních, universálních a zobecňujících, neboť ty jsou jen umělým produktem lidské mysli a neexistují mimo ni. Tam – tedy v reálném hmotném světě - naopak existují jen individuální věci a bytosti, jejichž vnímání reality může být různé.

Nad ony vyšší pravdy Ockham povýšil přízemní skutečná prokazatelná a prožitá fakta, třebas i vnímaná každým trochu jinak. Ale aby se vyhnul upálení, když už byl exkomunikován, spěchal k tomu dodat, už jako uprchlík v exilu, že věčná a všudypřítomná pravda skutečně existuje, ale jen u Boha a jen Bohu je známá a člověkem nepoznatelná a tudíž nediskutovatelná. Položil tím základy humanismu, individualismu a svobody bádání a projevu, jež odlišily Západ od ostatních civilizací a explodovaly v onu obrovskou tvořivost renesance, jež se po několik staletí snažila vrátit světu antický smysl pro krásu a rozličnost, aniž by se potřebovala s církví hádat o abstraktních pravdách.

xxx

„Krása je vůle boží,“ říkával za všechny své geniální tvůrce a kamarády od Botticelliho přes Michelangela po Leonarda nejslavnější renesanční mecenáš „Magnifico“ Lorenzo de Medici. A myslel tím i to, že krása je vyšší hodnota než pravda, neboť krása povznáší, kultivuje a napodobuje boží tvorbu.

První část najdete zde,
druhou čtěte zde.

Ne jen tak pro zábavu musela Florencie popravit fanatického puritánského mnicha Savonarolu, než stačil bažením po středověké pravdě a jejím násilným vnucováním zničit všechnu uměleckou krásu, kterou do té doby vytvořila.

Na obranu krásy a velkoleposti aspirující na věčnost, k jejímuž tvoření je však potřeba mít moc a bohatství, se smí lhát, nahánět strach a podvádět. Tak nějak si historie ráda v kostce zestručňuje politickou filosofii Lorenzova o generaci mladšího současníka a poradce jeho Medicejských následníků, jehož příjmení se stalo synonymem politické záludnosti, intrikánství a oportunismu. „Machiavellismus“ dal světu definici stylu vládnutí, jemuž dnes říkáme „účel světí prostředky“.

Jenže Machiavelli jej nevynalezl, jen odpozoroval. Tak vládly a o moc se přetahovaly všechny ty italské státečky, včetně církve. Tam se vzájemné válčení střídá s prekérním spojenectvím (je-li výhodné) a s územními loupežemi a politickými atentáty (stane-li se spojenectví nevýhodným či dokonce zrádným). Sdělovat komukoli celou pravdu a nic než pravdu je riskantní, neboť zneužitelné, takže potenciálně sebedestruktivní. Umění klamat je přirozená technika přežívání v živočišném světě, a stejně přirozeně se promítá do lidských vztahů a institucí. Dějiny jsou „nepřetržitý proces tvrdé konkurence, v níž jediným imperativem je uspět“. Lidstvo nevlastní žádný přirozený „instinkt pravdivosti“. Pravdou je to, „co funguje v praxi“.

Ctnost (virtù) úspěšného člověka nespočívá v čestnosti, poctivosti a pravdomluvnosti, nýbrž v „mentální vybavenosti a schopnosti zvládat nepředvídatelnosti a vyzrát na nepřízně štěstěny (fortuna)“. Existuje pravda, která je „pravdivější než všechny jiné pravdy, a tou je pravda úspěchu“. K tomu je potřeba pěstovat sílu a chytrost. Omyl čili nepravda (errore) je následek slabostí. Ani tu ideální etickou a spravedlivou společnost nelze nastolit bez oné síly a vůle uspět, lstí, je-li třeba. Machiavelli v kostce.

Někteří historici z toho odvozují, že právě tato řevnivost, prekérnost a riskantnost vládnutí italských státečků byla hlavním pohonem oné historicky výjimečné konkurenční tvořivosti. Jak říká Orson Welles ve filmu Třetí muž: „Katolická Itálie lhala, loupila, páchala atentáty – a vytvořila renesanci. Kalvínské Švýcarsko budovalo poctivou a pravdomluvnou demokracii – a vytvořilo kukačkové hodiny“.

xxx

Jestli jste se už lekli, že zde čtete nějakou nemravnou obhajobu lži za každou cenu a všech okolností, klídek. Ale jestli si myslíte, že pravda coby absolutní hodnota je jednoduchá, snadná, poznatelná a prokazatelná, zkuste od zatracovaného lháře Machiavelliho přeskočit o století dál na ctěného a pilného hledače a zbožňovače pravdy Descartesa. Ten utrpěl těžkou depresi, když objevil svou vlastní „lživou paměť“ alias „démona klamu“. Je to „jakýsi zlomyslný duch, vrcholně mocný a vychytralý, který se ze všech sil snaží mě klamat“. Ten mu vštěpuje podezření, že paměť si události a zážitky falšuje po svém, všechna vnímaná vnější fakta a předměty jsou jen iluze a „prchavé sny“, jimiž onen démon klamu „nastavuje pasti mé důvěřivosti“.

Vše je zpochybnitelné, kromě toho, že pochybuji, když pochybuji, a pozoruji ono pochybování. Takže nakonec jediné, nač se zkoprnělý Descartes může spolehnout jako pravdivé, je vědomí svého vlastního vědomí. Mé myšlení je jediným spolehlivým důkazem mé existence. Myslím, tedy jsem.

Zažil tak na vlastní kůži, o čem pochyboval, když si čítával v esejích už zesnulého Montaigne, že „smysly lžou mysli a mysl jim lže zpět, a oba si konkurují ve vzájemném obelhávání“. Rozum je šejdíř, který nás odvádí od skutečnosti a požírá naše přirozené instinkty, k nimž patří touha po osobním štěstí, pohodě a dobré náladě. V Montaigneovi ještě dožívala renesanční vlídná lhostejnost k pravdě a shovívavost ke klamu. Descartes své myšlení a pochybování prováděl už za třicetileté války pravdy proti pravdě, která povraždila třetinu obyvatel Evropy a jeho vyhnala z katolické Francie do protestantského Holandska.

Tam už na něho čekal náš Komenský, aby mu objasnil, že pravda rovná se světlo a na všechna tvrzení si potřebujeme posvítit. Tomu tamtéž zase tamní mladíček Spinoza pomohl pochopit, že co Descartes tak nemotorně prezentoval jako oddělení ducha od hmoty, jednoduše znamenalo oddělení jednoho žánru pravdy od druhého. Pravda ve smyslu náboženském nesděluje pravdu o hmotné realitě, nýbrž vytváří určité nastavení mysli zapojením srdce. Nejde jí o abstraktní pravdu, nýbrž o praktickou zbožnost inspirující k etickému jednání.

Spinoza tím poskytl čisté svědomí explozi přírodních věd, které si mohly přestat trápit mysl a srdce pocitem viny za nevíru a rozpolceností mezi pravdou faktů a pravdou víry. Umožnil tak mysticky věřícímu Newtonovi představit Boha jako tvůrce přírodních zákonů a vědu jako boží záměr. Otevřít cestu objevování pravdy metodou pokusů a omylů. A zaset tím sémě svobody slova.

xxx

Díky tomu se giganti klasicistního dramatu jako Schiller a Goethe mohou vyřádit v tvoření postav lhářů, podvodníků a lupičů rebelujících proti stejně prolhané a podvodné společnosti. Schiller přitom může vyhlásit „právo a svobodu každého básníka vykládat si svět různě, podle svého temperamentu“. A Goethe může nad pravdou mudrovat takto:

„Pravda kontrastuje s naší náturou, na rozdíl od falše, a to z tohoto jednoduchého důvodu: pravda od nás žádá uznání naší omezenosti, zatímco faleš nám lichotí, že jsme neomezení.“

S nimi se v 18. století filosofické debaty o podstatě pravdy přesouvají do Německa, kde nabírají germánskou říznost a ztrácejí i tu poslední špetku humoru, ironie a nadsázky, jakých požívaly u Italů a Francouzů.

Pro Kanta je pravda nemilosrdně a nesmlouvavě nejvyšší hodnotou odpovídající univerzálně, věčně a absolutně platnému „morálnímu zákonu“ přítomnému v každé lidské duši. Lež – ve významu úmyslná dezinformace – je nemravná, ať už je vyslovena z jakýchkoli motivů. Včetně případů, kdy by mohla někoho chránit, zatímco pravda by ho naopak ohrozila. Pravdy se dosahuje „vůlí k pravdě“, takže vůle, spíš než věcomí a vědění, je měřítkem pravdy.

Fichte soustředí všechnu moc do individuální osobnosti bez ohledu na pravdu, ale opět s důrazem na vůli, jejíž akce si vyžaduje úsilí, boj s překážkami, překonávání výzev. Vůle k činu pohání dějiny a tvoří velké události. Vůle jako potřeba konat, předchází myšlení, které se přizpůsobuje zvolené akci, a pravda je to, co tato akce vytvoří.

Schopenhauerovi se pravda jeví jako proces třífázový: (1) nejprve je zesměšňována, (2) pak tvrdě napadána a (3) nakonec přijímána jako samozřejmost. Hlavní překážkou k jejímu poznání není ani tak ignorance, jako předsudek, ukvapený názor, neochota nebo neschopnost jej měnit, převládající ideologie, a přesvědčení, že něco stoprocentně víme. Hnací energií pravdy je opět vůle, zde povýšená na tvůrce všeho bytí, vědomí, myšlení, konání, paměti a rozhodování.

Nietzsche nad lidskou pravdivostí láme hůl, neboť „člověk je v zásadě lhář, protože je optimista“, a pravda je často tragická, deprimující a bolestivá. Kantova vůle k pravdě se u něho mění ve „vůli k moci“ a pěstování „nadlidských“ schopností. Ta se pak na další generaci stane (a Nietzsche je v tom opravdu nevinně) motorem jedné ze dvou tyranií 20. století, v níž „často opakovaná lež se stává pravdou“ a hnací ideou je „triumf vůle“.

Málokdo si rád připomíná, že i ta druhá tyranie 20. století pochází od Němců a její pravdou je to, co si teoreticky říká „historická nevyhnutelnost, ale v praxi je tím, co v tu či onu dobu hlásá strana a vláda, nověji jakákoli diverzita toužící svrhnout demokracii.

xxx

Jako summa summarum si tedy můžeme ocitovat amerického filosofa C.I.Lewise: „Neexistuje žádný a priori důvod myslet si, že když objevíme pravdu, bude zajímavá.“ Nebo taky Freuda: „Pravda je nepoznatelná a lidstvo si ji nezaslouží“. A povzbudit se k pohodě ujištěním anglického filosofa Rogera Scrutona: „Lidský svět vzkvétá nejlíp, když se osvěžuje falší.“

Jestli jsme dospěli k rozhodnutí ničemu a priori nevěřit, jsme v dobré partě. Chráníme se před nákazou fanatismem. Smiřme se tedy s tím, že u politiků se pravdy nedopátráme. Řiďme se tím, zda ti či oni lžou pro nás, nebo proti nám. Zkusme ty první brát jako spoluhráče, ty druhé jako protivníky. Spoluhráčům nahrávat, protivníky obehrávat. A nedávat si vlastní góly. Kdo se nedokáže rozhodnout, koho má za spoluhráče a koho za protivníka, ten si moc nezahraje a jen bezmocně přihlíží, jak se vše děje „o nás bez nás“. Občas se může zvednout z lavice a zařvat „faul!“. A je mu to houby platné.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/