Při vzpomínání na časy minulé kamsi zapadla nebožka Rada vzájemné hospodářské pomoci, ačkoli se zasloužila o mnohé. Byl to vynález Sovětského svazu adresovaný všem státům takřečeného socialistického tábora, s tím, že hlavní prospěch měl mít právě Sovětský svaz. Co bylo míněno onou vzájemnou hospodářskou pomocí, o tom vypovídá historka se Zdeňkem Nejedlým. Když byl náš akademik upozorněn, že mezi technicky vyspělým Československem a poměrně zaostalým Mongolskem je přeci jenom rozdíl, soudruh profesor odpověděl: „Nevadí, počkáme na ně.“

Abychom tedy naopak nepředbíhali, skončil u nás – jeden příklad za všechny - například veleúspěšný vývoj fotoaparátu Flexaret, kdežto jsme mohli rozvíjet hutní výrobu kolejnic z ruské rudy. Plzeňská Škodovka směla i nadále vyrábět a dodávat náhradní díly cukrovarům, elektrárnám a dalším strojům, které pro ně kdysi vyrobila, bodejť ne, když většinou platily tvrdou měnou, jenom se světově proslulá západočeská firma teď k jejich úžasu jmenovala Závody V. I. Lenina.

V jedné z našich největších nábytkářských továren jsem se ptal mladého inženýra, který mne provázel, kdy konečně přestanou s výrobou těch pitomých ložnic s toaletními stolečky, které už stejně nikdo nechce. Vysvětlil mi, že zásluhou Rady vzájemné hospodářské pomoci mají zákazníka na dlouho. „To už bude maturovat moje pravnučka a pořád se ještě nedostane tahle ložnice na každého z pořadníku v Sovětském svazu.“ Pak jsem se dozvěděl, že vývojové pracoviště zrušili už loni v listopadu, jelikož není co a proč vyvíjet.

Ale zpět k RVHP. Její systematici v Moskvě usoudili, že významný satelit Ukrajina, všeobecně známá obilnice a vůbec kraj především zemědělský, by se měla před ostatními podruhy blýsknout nějakým produktem strojírenským. Kupodivu ne nějakým strojem zemědělským, tak moudří ti moskevští systematici zase nebyli, takže: ostatní státy v RVHP okamžitě přestanou vyrábět velocipédy, protože celý východní blok zaplaví robustní, poněkud pravda humpolácké, ale přesto kolo značky Ukrajina. U nás se ho zmocnila lidová pitvořivost sloganem

Chceš-li zkusit co je dřina,
kup si kolo Ukrajina.

Organizaci textilního průmyslu po sovětském vzoru jsem pochopil v Loaně Rožnov. Sympatický ředitel uspořádal pro Technický týdeník malou výstavu v zasedačce, měl jsem si ji prohlédnout. A užasl jsem. Na stolech bylo rozloženo oblékání pro nejmenší, ale jaké! V úžasných barvách, třeba každá nohavice v jiné barvě, všechno to bylo veselé, šťastně veselé. Kde si to mohu koupit, ptal jsem se a dozvěděl, že nikde.

„Jednou za rok nás navštíví dvě soudružky z generality obchodu s textilem. Ukážeme jim tyhle vzorky, moc se jim líbí, ale pak řeknou, že oblečení pro miminka obvykle kupují babičky a ty si přejí bleděmodré, růžové nebo bílé. Tak tyhle radostné vzorky smeteme ze stolu a ty dvě odbornice objednají pro celou republiku a na celý příští rok dupačky bleděmodré, růžové a bílé.“

Kdo navštívil Sovětský svaz jako turista, obchodník, novinář, student nebo vědec, měl před návratem domů problém se sháněním dárků pro své blízké. Pomineme-li vodku, zaručené byly vlastně jen dalekohledy. Ty ovšem připomínaly výrobky společnosti Carl Zeiss do té míry, že je nikdo za sovětské nepokládal. Z čehož je zřejmé, že celá Rada vzájemné hospodářské pomoci zas nějaké velké zázraky nepřinesla. Ale vzhledem ke škodám, které způsobila, by neměla být úplně zapomenuta.