aneb Fair play u volebního zákona?

Rozhodnutí ústavních soudců o zrušení části volebního zákona je stejně absurdní, jako kdyby se sudí uprostřed fotbalového zápasu rozhodl, že hráči zbytek klání dohrají podle pravidel amerického fotbalu. Fotbal jako fotbal, že. Laik si možná řekne, že jde o drobnost, ale ve skutečnosti by šlo o zásadní změnu pravidel hry. Druhý problém je, že teď začne bitva o to, jak ten férový volební systém má vlastně vypadat. Jak z toho ven? Nastolením dlouhodobě udržitelných pravidel a sjednocení republiky do jednoho volebního obvodu. Transparentní, spravedlivé a jednoduché.

Na úvod mi dovolte krátkou historickou odbočku s osobní vzpomínkou, která je pro celý příběh velmi důležitá. Aktuálně zrušené paragrafy byly dědictvím volební reformy z pera ODS a ČSSD schválené v éře opoziční smlouvy. Cílem změn přijatých v roce 2000 bylo nastavit taková pravidla, která výrazně znevýhodňovala konkurenty těchto, tehdy dominantních stran. Jedním z nich byla formující se Čtyřkoalice. Proti ní bylo přímo namířeno aditivní kvórum pro vstup koalic do Poslanecké sněmovny. Zatímco samostatně kandidující straně stačil pro vstup do Sněmovny zisk 5 % hlasů, dvoukoalice jich potřebovala dvojnásobek, trojkoalice trojnásobek a čtyřkoalice pak čtyřnásobek. Poté se toto kvórum a jeho násobky jakoby zázrakem zastavily, žádná pětikoalice či šestikoalice už nikoho nezajímala. Evidentně tak šlo o reakci na vznik jiného politického subjektu.

Jako tiskový mluvčí Unie svobody jsem v té době byl u toho, když senátoři připravovali ústavní stížnost – myslím, že v dnešní Sněmovně jsem jeden z mála, ne-li jediný pamětník této doby z pohledu žalující strany. Ke stížnosti se připojil i prezident Václav Havel. Výsledkem bylo zrušení například 35 volebních obvodů, které z poměrných voleb do Sněmovny dělaly fakticky volby postavené na většinovém principu. Ovšem násobky pro koalice dvou a více stran kupodivu soud v zákoně ponechal a neshledal na nich nic protiústavního.

O šest let později se soudci Ústavního soudu zabývali i stížností na D`Hondtova dělitele – formuli, podle níž se přepočítávají hlasy na mandáty. Tehdy byla v této věci aktivní zase Strana zelených, která i přes zisk více než 9,5 % v Libereckém kraji nezískala v tomto kraji ani jeden mandát. I tato část volebního zákona překvapivě před soudci obstála. Mimochodem jde o jednu z globálně nejpoužívanějších metod přepočtu hlasů na mandáty.

Posuneme se dál. Od schválení volebního zákona v roce 2000 proběhlo patero voleb do Poslanecké sněmovny (2002, 2006, 2010, 2013, 2017) a výše zmiňované ústavní stížnosti. Všichni politici a strany si na pravidla soutěže zvykli a přizpůsobili jim svoje volební kampaně, ale i strategická rozhodování, například o vzniku koalic. Dokud vítězili či vládli ti správní, chtělo by se ještě provokativně dodat. Až do roku 2021, tedy do roku volebního, kdy strany mají za necelých šest měsíců odevzdávat kandidátní listiny. Teď se to náhle změnilo, a to v parametrech, o kterých Ústavní soud už jednou rozhodoval. Verdikt padl po neuvěřitelných 3,5 letech od podání stížnosti ze strany senátorů, jakkoliv se samotný soudce-zpravodaj při tiskové konferenci pochlubil, že nové paragrafy zvládl napsat za pouhých 48 minut. Moc pěkný. Zatímco soudce, který dostal případ na starost, si nadělil štědrou časovou dotaci, po zákonodárcích chce, aby to napravili za zlomek doby. Zároveň jde o zcela opačný verdikt, než ve stejné věci padl u stejného soudu v minulosti.

Co z toho mimo jiné také plyne? Že fakticky žijeme v zemi, kde se politici mohou s jednou a tou samou věcí obracet na Ústavní soud opakovaně. Stačí sehnat potřebný počet podpisů zákonodárců. Na rozdíl od řadových smrtelníků, daňových poplatníků. Ti se mohou v jedné věci obrátit na Ústavní soud pouze jednou, poté, co vyčerpají všechny možnosti obrany, které jim náš právní systém nabízí. Pokud přistoupíme na takový princip, tak si s některými kontroverzními zákony užijeme ještě spoustu srandy – třeba takové církevní restituce mají v tomto světle potenciál se k Ústavnímu soudu ještě několikrát vrátit a z logiky věci může pak výsledek vypadat pokaždé jinak.

Stejně jako před dvaceti lety si kladu otázku, proč nebyl zákon zrušen jako celek. Proč s aditivní klauzulí a volebním dělitelem nebylo zrušeno i rozdělení země na 14 volebních krajů? Vždyť různě velké kraje se podílí na disproporčnosti volebního systému zhruba stejnou měrou jako zmíněný volební dělitel. Nejde přeci o jednotlivosti, ale o celý soubor pravidel, který podle instituce vedené Pavlem Rychetským není v pořádku. Buď se tedy mýlil tehdy, kdy tento volební zákon prosazoval a hájil, nebo nyní, kdy instituce, které předsedá, rozhodla tak, jak rozhodla.

Jak z toho ven? Navrhuji, aby celá republika byla definována jako jeden volební obvod. Tím bude zajištěna naprostá férovost volebního systému a k mandátu budou mít stejně blízko strany na čele preferenčního pelotonu i menší subjekty pohybující se někde mezi 5 a 6 %. To jsou kupecké počty – čím větší počet krajů, tím silnější většinový prvek a naopak. Nemluvě pak o tom, že rozdíly ve velikosti krajů jsou opravdu nebývalé, více než pětinásobné (Karlovy Vary mají 5 mandátů, Středočeský kraj 26 mandátů).

Vím, že problematika volebních systémů a historie volebních reforem není zrovna na špici témat, která veřejnost zajímají, zvláště pak v dnešní krizové době koronavirové. Přesto si myslím, že nás čeká zásadní debata. Klíčové je, abychom přijali zákon, který vyhoví výtkám ústavních soudců, zároveň ale nepůjde o nouzový kompromis přijatý jen proto, aby se vůbec mohly konat volby. Ústavní soud není třetí komorou parlamentu a my nemusíme řešit jen paragrafy, které soud označil, ale měli bychom se tématu věnovat šířeji, s cílem zajistit systém spravedlivý, ale přitom přehledný a trvalý. Proto věřím i v podporu takového návrhu od těch, kteří podali ústavní stížnost na podobu volební soutěže. V opačném případě by totiž aplikovali dvojí metr volebního fair play.

Psáno pro Reflex.cz