Zděšen a šokován jsem postřehl informaci, že koalice PirStan podala u Nejvyššího správního soudu stížnost na výklad zákona č. 189/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, protože podle ní měla ve druhém skrutiniu získat o křeslo víc, celkem tedy 38, a nikoliv 37 poslanců. Jak je možné, že výsledek voleb vyhlašuje na základě vlastního výkladu zákona volební komise, když právo vykládat zákon má jen nezávislý soud! Nebylo by vhodnější volby do budoucna zrušit a nechat o složení parlamentu rozhodovat soud?

Samozřejmě přeháním. Zděšen a šokován jsem nebyl, jen jsem použil výrazové prostředky poslanců, kterými rutinně popisují své každodenní emoce v poslanecké funkci. Já jsem jen o něco víc znechucen z hokynářského handrkování politických stran, které lze charakterizovat jako „co se nám nepodařilo ve volbách, to vysoudíme“. Bez minimální politické kultury nemůže být u nás přijat volební zákon, který by byl všeobecně respektován, neboť zákon za všech okolností výhodný pro všechny zúčastněné, a navíc kdykoliv v průběhu času, nelze vytvořit. Jen od roku 1995 do roku 2021 bylo podáno a zamítnuto či přijato 31 úprav volebního zákona, což svědčí o neustávajících žabomyších půtkách mezi stranami a koalicemi.

Notoricky je známé, že výsledky voleb v hlavních městech jsou zcela jiné než ve zbytku států, že se v průmyslových centrech odlišují od zemědělských oblastí, a specifické jsou v regionech obývaných menšinami. Rozhodující vliv na výsledek voleb má proto počet volebních krajů a vedení jejich hranic. Rébus by byl řešitelný zřízením jediného volebního kraje, ale na tom nemají politické strany zájem, neboť by tím klesl počet jejich lídrů a lídryň. No představte si tu hrůzu – místo možnosti postavit 14 kohort pouze jednu! Jako důvod nezájmu se ale udává, že by to znamenalo ztrátu vazby mezi poslancem a „jeho“ regionem. O jakou vazbu ale jde, když o tom, ve kterém volebním kraji bude kdo kandidovat, záleží na rozhodnutí „rodné strany“, resp. strany, která uchazeče o funkci do svých řad adoptovala?

Po každých volbách se ohřívá stejná polívčička „volební kraje jsou špatně vytýčeny, volební účast nebyla reprezentativní, preferenční hlasy (kroužkování) dávali politicky dezorientovaní občané, d´Hondtův dělitel jako metoda volebního dělitele je nevhodný, vícekolové přidělování mandátů je špatné, i jediný poslanec by měl mít svůj klub, malé strany mají vyděračský potenciál a nic se s tím nedělá“ a k tomu se pokaždé opakují náměty, které nic nepřinesly už dávno, jako „měli bychom zkusit Hagenbach-Bischoffovv kvóty pro výpočet mandátového čísla, systém jednoho přenosného hlasu v proporčním volebním systému, metodu Sainte-Laguë (zjednodušeně je to téměř to samé jako d’Hondtova metoda), Imperialiho kvótu, Hareovy kvóty, metodu největších zbytků, jinou uzavírací klauzuli, kompenzační mandáty atd.“. Naopak žádnou politickou stranu neznepokojují mizející hlasy voličů, které dali stranám nedosahujícím 5% hranice volitelnosti. To všechno jsou snahy stran „nahnat“ setiny mandátů tam, kde se jim nepodařilo získat mandáty celé.

Nespokojené strany předkládají stále dokola mnohastránkové elaboráty, ze kterých má vyplynout, že jen jejich strana je „ta pravá“, protože ona jediná má zájem na spravedlivých volbách. Záminku k napadání výsledků voleb jim přitom dává jen technická stránka závěru voleb – zaokrouhlování na „celé poslance“. Toto handrkování je jasným příkladem nedostatku politické velkorysosti. I v tomto případě by bylo možné řešení. Buď po každých volbách ustavit parlament s tolika poslanci, kolik celých poslanců matematicky výjde (bez přepočtů), nebo pokud se politické strany a koalice domnívají, že zaokrouhlovat poloviny poslanců na celé je nepřijatelné, přistoupit ke čtvrcení poslanců, což by problém řešilo alespoň zčásti. Samozřejmě předpokládám, že by čtvrcení bylo prováděno humánně.