Co bych jako krizový manažer čistě hypoteticky udělal na místě premiéra v současné nedobré situaci českého hospodářství? Tedy hned poté, co bych si jako premiér odvážně přiznal, že stávajícím stylem mého řízení se české hospodářství řítí do … … řekněme do propasti.

Jako primární krátkodobý cíl bych si stanovil razantní snížení obecné inflace, která svým multiplikačním účinkem komplikuje jak konkurenční postavení našich výrobců a exportérů, ale dopadá tvrdě i domácnosti a jednotlivé občany. Od pradávna lidské společenstvo řešilo základní podmínky své existence. Zajištění tepla, potravy, zdraví a bezpečnosti. Tedy jako další cíle bych si stanovil zajištění „tepla“ (dostatku cenově dostupných energií pro nejbližší ca 2 roky), „jídla“ (“normalizace“ situace na maloobchodním trhu zejména s potravinami) a „zdraví“ (vyřešení situace s lékaři a se zdravotním personálem a zajištění dostatku léků). Kromě toho bych věnoval pozornost i udržení standardu vysoké bezpečnosti na našem území, aby nedocházelo k podobným událostem, jako ve Francii, Německu či jinde v Evropě. To je dle mého názoru kvarteto základních potřeb většiny naší společnosti.

Kořenovou příčinou řetězovitého růstu cen je dle mne oblast elektrické energie, protože má negativní multiplikační efekt. Promítá se jak do výroby (a tím snížení konkurenceschopnosti českých výrobců), tak i do dopravy, nákladů na výrobu potravin, zvyšuje režijní náklady všech činností včetně obchodu, a nakonec výrazně sahá do peněženek občanů. Problém se nevyřeší tím, že se platba za drahou elektřinu přesune nějakým doplatkem z občanů na stát (který jen přerozdělí to, co od občanů a firem vybere), ale je nutno ceny elektřiny skutečně snížit. Přestat nakupovat drahou elektřinu na základě cen německé burzy, ale krizovým opatřením přejít na věcně regulované ceny s přiměřeným ziskem pro výrobce na území ČR. Vystoupit ze systému emisních povolenek a přestat jejich spekulativní hodnoty započítávat do ceny elektřiny, omezit zneužívání poplatků na OZE ve prospěch zisku spekulantů a v neprospěch běžných občanů. Že to nejde? Ale všechno logické a pragmatické musí nějak jít (viz *). Energetické suroviny, které sami v ČR netěžíme, nakupovat v národním zájmu pouze s parametrem cena/kvalita bez jakýchkoliv ideologických vlivů.

Je třeba přestat plýtvat – tedy min. na dva roky prosadit zmrazení/zrušení naprosté většiny dotací a grantů, které neslouží k zajištění „tepla“, „jídla“ a „zdraví“ občanů a firem v ČR, a to včetně tzv. mandatorních. Výjimkou by mohly být snad pouze investice s rozumnou návratností (zejména do infrastruktury) a základní zabezpečení územní obrany/bezpečnosti. Prostě když na něco nemáme, tak se nedá nic dělat. Rozhodně důležitější je zachovat provoz nemocnic či sociálních ústavů, konkurenceschopnost důležitých podniků, než přiživovat různé politické či vlivové neziskovky. Ať působí i nadále, v tom jim nikdo nemůže bránit, ale za svoje.

Bohužel státu, a tedy nám všem unikají velké sumy slabým/nedokonalým výběrem daní, zejména u velkých nadnárodních firem, ale i zrušením EET v některých sektorech hospodářství. Proč nevypovědět smlouvy o zamezení dvojího zdanění se všemi těmi daňovými ráji a nedonutit firmy daňových spekulantů danit v ČR? Je trestuhodné podporovat úlevami a dotacemi ze společného rozpočtu nadnárodní korporace, které své zisky v této době nereinvestují zde, podporují jimi ekonomiky mnohem bohatších států a zvyšuje se tak sociální a ekonomická nerovnost.

Velkým problémem je, kolik hodnot zmaříme neskutečnou byrokracií a přílišnými regulacemi podnikání i života. Bohužel bylo by nesmyslem razantně snížit počet úředníků bez toho, aniž by se zrušila/zjednodušila i příslušná agenda. Sice bychom měli polovinu úředníků třeba na staveních úřadech či sociálce, ale pak by stavební řízení trvalo násobně déle a o důchody by byly přiznány možná až nebožtíkům. Proto je třeba začít s razantním snížením počtu a složitosti zákonů a předpisů. Měřitelně. Například tempem redukce o 5% řádků zákonů a předpisů ročně. A paralelně s tím pak i snižovat ony úředníky.

Posledním z problémů, kterým bych se chtěl věnovat, je oblast nefungujícího trhu, zejména v obchodu s potravinami, ale nejen tam. Stát má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, do jehož agendy patří mj. postihování i nepřímého kartelového chování; stát má další instituce, které mohou „zakleknout“ na obchodníky i jiné soutěžitele, kteří se v ČR chovají hanebně tak, jak by si ve svých domovinách nikdy nedovolili. Tam, kde trh funguje dobře, je možné volněji ponechat podmínky jeho fungování na něm; tam kde bohužel aktuálně trh nefunguje dobře (energetika, maloobchod s potravinami, léky apod.), je třeba regulaci vhodně nastavit a efektivně vymáhat její dodržování.

Z pohledu organizace a sestavení krizového týmu bych jako premiér rekonstruoval vládu, přičemž na výměnu pro neschopnost zvládnout krizovou situaci je v současné vládě minimálně několik adeptů. Nezvládnutá oblast energií, nedobře fungující obchod zejména s potravinami, krize v oblasti zabezpečení léčiv, neklidná situace ve zdravotnictví, neodpovídající kvalita služeb v oblasti důchodů a sociálních dávek. Několik ministerských trafikantů (a trafikantek) bez jasné zodpovědnosti za konkrétní oblasti nutných krizových opatření je rovněž nedobrým signálem pro občany.

Jako premiér bych musel posílit své vůdcovské schopnosti. I za cenu chůze po samotné hraně. V krizové situaci není možné vyjednávat s každým pidisubjektem na politické sféře nějaké kompromisy. Je potřeba sešikovat všechny síly jedním směrem v národním zájmu, který udává právě lídr. Kdo to nepochopí a nepodpoří, bude muset odejít do ústraní. Premiér jako jediný má v ruce absolutní trumf. On sám může položit celou vládu. Ano, riskuje při tom svoji další existenci, ale kdo z těch ostatních by chtěl v této situaci riskovat předčasné volby kvůli nějakým nesmyslům, které pro řešení aktuální krize nemají žádný význam, nebo dokonce by šly proti směru potřebných rozhodnutí? Je to hodně razantní postoj – buď společně uděláme to a to, nebo tady nebude nikdo z nás a bohužel budeme muset přenechat pozice jiným, těm druhým. To chcete? Ano – k tomu je třeba odvaha. Ale i odvaha je nutná dovednost krizového manažera.

Řešení krizí není jednoduchá disciplína. Nikdy dopředu nevíte, zda se vám danou krizi podaří vyřešit či nikoliv. Ale téměř jisté je, že se nikdy nezavděčíte všem. Není povinností každého politika, aby se stal lídrem při řešení krize, může přenechat vůdcovství jinému, vhodnějšímu. Ale když už za kormidlem vlády stojí, tak je jeho povinností společnost a její hospodářství z krize vyvést. Neschopnost a nechuť věci rázně řešit neomlouvají!

* Při řešení krizí podniků, které jsou na hraně svého dalšího bytí, často dané firmy sráží na kolena dříve podepsané smlouvy, které jsou pro ně v dané situaci nevýhodné, či dokonce další život ohrožující. Ano – v právu platí Pacta sunt servanda, tedy že uzavřené dohody se mají dodržovat. Ale mohou nastat situace, kdy je prostě dodržet nemůžeme, protože by to znamenalo naše zásadní ohrožení, třeba i fatální. Proto je naprosto legitimní se pokusit takovéto nevýhodné smlouvy přejednat na podmínky, které už tak nevýhodné nebudou. Není to jednoduché, často jde o vyjednávání na ostří nože, ale je to možné. Takto se našim krizovým týmům podařilo ve prospěch malých českých firem přejednat podmínky smluv v řádu i stovek milionů s takovými globálními giganty, jako Volkswagen Group, Toyota, Volvo, Rolls Royce (energetika), Siemens atd. Samozřejmě, že to nebylo jednoduché, byla to vysoce konfliktní jednání, některé tyto firmy na nás „poštvaly“ týmy právníků, banky či dokonce svého velvyslance v ČR, některé hrozily i osobními ataky na vyjednavače, ale nakonec vždy k dohodě o jiných, pro naše firmy výhodnějších, podmínkách došlo. Tedy když se chce, tak to vždy nějak jde.