K „novému politickému stylu“ Petra Nečase a jeho vládních souputníků kromě veřejného skoropohlavkování nepodřídivých „véčkařů“ patří i zavedení novotvarů s předponou od-: odněmcování, odněmcovat, odabelizace, odabelizovat. Nový styl přivedl vládní koalici několikrát na hranici, po jejímž překročení by se zřítila do propasti. Protože špatné příklady táhnou, její nástupci by pak asi začali používat další novotvary jako „odnečasovat, odkalouskovat, odpospíšilovat“.

Jazykovou ohavnost, kterou si mohou dovolit politici, smí použít i „drzý grafoman“, pasovaný do této třídy již v r. 2004 moudrými psavci Bohumilem Doležalem a Radko Kubíčkem. Přemýšleje nad nežádoucím společenským jevem, jímž je mimořádně vysoký podíl vězňů na populaci a s tím související přeplněnost věznic, přišel jsem na to, co je třeba udělat: odkriminalizovat.

Přeplněnost věznic je vážná věc vyžadující řešení, protože spěje ke kritickému stavu, kdy buď bude zastaven příjem vězňů (což už se jednou stalo) a nepřijatí odsouzení se připojí k těm šesti až sedmi tisícům „vyhýbačů“, kteří se mezi námi potloukají v současnosti, nebo začnou vězni reagovat na zhoršující se životní podmínky vzpourami.

Daný stav není nový, ví se o něm již řadu let, ale na jeho řešení rozšiřováním kapacity věznic se nikdy nenašlo dost peněz. Takže nůžky mezi přísunem nových vězňů a přírůstkem ubytovacích míst se utěšeně rozvíraly. Nejcitelnější nouze nastala v ženském vězeňství: máme jen dvě věznice, a to menší v Opavě a větší ve Světlé n.S., kde se v prostoru pro zhruba 500 žen jich tísní něco více než 700.

Z neznámých důvodů se zhruba před dvěma měsíci začali o kritický stav vězeňství zajímat novináři. Byla naděje, že vyvolají tlak na politiky, aby se začali stavět k věci s větší odpovědností. Ale přišla další koaliční krize a svátky, novináři si našli nové hračky a zájem se opět vytratil.

Velkou pozornost pak nevzbudila ani zpráva, že v této situaci vláda rozhodla, že se neuskuteční pilotní projekt výstavby nové věznice za spoluúčasti soukromého investora, protože na něj nejsou peníze. Chápu, že není doba na realizaci projektů za 2,64 miliardy Kč, i když současně nechápu, co vlastně se za tolik peněz mělo pořídit. Méně pochopitelné je, že malou náplastí na přeplněnost věznic má být přebudování policejního zařízení v Tisu u Blata-Balkové nákladem 160 milionů na věznici pro 500 mužů.

Má to malou vadu krásy: z minulosti nám zůstala nerovnoměrně rozložená síť věznic. Malá je kapacita v jižních Čechách a obecně na Moravě, zvláště na jižní. Takže se stává, že vězeň např. ze Vsetína putuje až do Nového Sedla, čímž má ztížený styk s rodinou. Naproti tomu v prostoru, kde má vzniknout nová věznice, je „přebasováno“. V nevelké vzdálenosti od Tisu u Blatna-Balkové se nachází několik věznic: Drahonice (11 km), Oráčov (20 km), Ostrov n.O. (56 km), Plzeň-Bory (57 km), Nové Sedlo(57 km), Všehrdy (57 km), Bělušice (61 km), Kynšperk n.O. (79km), poněkud dále je Příbram.

Nepřipadá mi, že rozhodnutí je projevem koncepčního přístupu k rozvoji vězeňství, protože jeho výsledkem bude prohloubení nerovnoměrnosti v rozmístění vězeňských kapacit. Spíše si myslím, že to je hra „já na bráchu brácha na mne“: vybraná lokalita je čirou náhodou v oblasti voličské základny ministra Jiřího Pospíšila. Je to vyvážený vztah: „kmotři“ dostanou zakázku, Jiří Pospíšil preferenční hlasy a posílení jeho osobní oblíbenosti. Páchne to korupcí a klientelismem.

Bez ohledu na to, kde se nakonec věznice postaví, jednotka o 500 místech mnoho nevyřeší, protože díky píli našich soudců do jejího uvedení do provozu stoupne počet odsouzených nejméně o tisícovku a nůžky se budou dále rozvírat.

Nabádat soudce, aby více ukládali alternativní a podmíněně odložené tresty je sice možné, ale nemá to velkou naději na úspěch. Uplatnění trestu obecně prospěšných prací je omezeno poptávkou po pracovnících tohoto typu. Spásou se nestal trest domácího vězení, protože „otec projektu“ Jiří Pospíšil se o své dítko špatně postaral: nejsou zajištěny hlídací náramky a hned tak ještě nebudou, a soudci se do ukládání trestu nehrnou, protože nevěří ve stoprocentní spolehlivost dozoru pracovníky Probační a mediační služby. Mimo to je použití všech těchto vymožeností omezeno zákonem, tedy vymezením trestní sazby, při které je jejich uplatnění přípustné.

Domnívám se, že věci by velmi prospělo uplatnění diferencovaného přístupu k odsouzeným podle typu trestné činnosti, jež by spočívalo v zavedení odlišných hranic přípustnosti podmíněného odkladu výkonu trestu. Připadá mi totiž protismyslné ukládání nepodmíněných trestů odsouzeným za nenásilnou trestnou činnost, jimž soud uložil jako vedlejší trest povinnost uhradit způsobenou škodu, dále též odsouzeným s vyživovací povinností k dětem. Trest obecně prospěšných prací a domácího vězení lze uložit pouze za přečiny, tedy za trestné činy s horní hranicí trestu pěti let, což považuji za dosti velkorysý přístup zákonodárce k odsouzeným. Ale nepovažuji za nezbytné držet horní hranici pro povolování podmíněného odkladu výkonu trestu na třech letech: domnívám se, že zvýšení hranice rovněž na pět let u nenásilných trestných činů, u nichž byla uložena povinost úhrady škody, by zlepšilo naděje poškozených na odškodnění, ulevilo by rodinám odsouzených a citelně by odlehčilo přeplněným věznicím.

Určité ulehčení by přineslo také sjednocení hranice pro povolování podmíněného propuštění za dobré chování na polovině uloženého trestu. Mezi těmi, kteří musejí čekat na dosažení hranice dvou třetin trestu je určité procento takových, jejichž další setrvání ve věznici není pro společnost přínosem. Způsob projednávání žádostí o předčasné propuštění je dosti propracovaný na to, aby se v případě sjednocení hranice nedostávali na svobodu odsouzení, kteří by byli pro společnost přítěží.

Odkriminalizování národa cestou legislativních úprav by bylo rychlejší a levnější než výstavba nových věznic.