Možná provokativní, možná zbytečná otázka. Kladu si ji celý dospělý život.

Nejsem sám. V českém mediálním prostoru začíná začíná pozvolna rezonovat. Jistě na to má vliv současná mezinárodní situace a neoimperialistická politika kremelského vedení.

Leč i kdyby se Kreml choval „normálně“ (neagresivně vůči Ukrajině a jiným sousedům, neházel Západu z principu politické klacky pod nohy a neprovokoval na nejrůznějších místech světa včetně Arktidy), otázky z úvodu bychom se stejně nezbavili.

Novinář Pavel Šafr napsal na webu Svobodné fórum k tomuto tématu zásadní větu: „Sovětský svaz nebyl sám svobodný, a proto nemohl nikoho osvobozovat.“ Tak tomu v principu je. Dosadíme-li za název státu jméno vládce-diktátora (byť ve své době z nutnosti dočasného spojence Západu), dostaneme větu: Přinesl nám Stalin svobodu? Stalin a svoboda, to je jako Hitler a sympatie k Židům. Jako oheň a voda, jako vegetarián pochutnávající si na vepřovém koleni. Prostě něco, co rovnici nikdy nevytvoří.

Máme tedy zpochybňovat podíl Sovětského svazu na osvobození Československa? V žádném případě! O to tu přece nejde a jít nemůže. Pražané oprávněně a upřímně vítali „s šeříky v rukou“ Rudou armádu 9. května 1945. Sověti byli oprávněně a upřímně vítáni všude jinde na východ od demarkační linie, která rozdělila republiku na sovětskou a americkou osvobozovací zónu. Stejně byli vítáni i Američané západně od linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice.

To, oč jde a jít musí, je pravda. Na obou stranách demarkační čáry umírali osvoboditelé - a ti zaslouží nejvyšší úctu. Všichni. Sověti i Američané, muži a ženy Svobodovy armády, domácí partyzáni i povstalci. A rovněž vlasovci, vojáci Ruské osvobozenecké armády, kteří bojovali na straně Německa proti SSSR, ale na konci války obrátili zbraně proti nacistům a pomohli osvobodit Prahu. Zapomenout nesmíme ani na vojáky rumunské armády, jichž padlo při osvobozování republiky na šest desítek tisíc. (Ke Spojencům se Rumunsko přidalo po státním převratu v srpnu 1944.)

Nejde tedy o samotné osvobození – od německého nacismu. Důležité je, co se dělo po osvobození. Dovolme si malou spekulaci. Vyvíjela by se situace jinak, kdyby demarkační linie vedla jinudy a celou republiku osvobodili Američané? Přišel by únor 1948 a čtyřicet let komunistické diktatury? Podle teze žurnalisty Šafra by měla být odpověď záporná. Neboť USA byly svobodné, a proto nás mohly osvobodit nejen od nacistické despocie, ale mohly garantovat svobodu i pro dobu poválečnou. Stejně jako ve všech zemích západní Evropy, které spolu s Brity, Kanaďany, Jihoafričany a dalšími osvobodily.

Ne tak tomu bylo v případě Stalina. Od diktátora nikoli nepodobného tomu, s nímž se zprvu spojil (1939, pakt Molotov-Ribbentrop) a proti němuž byl později nucen vést válku (1941-1945), nebylo možné očekávat trvalou svobodu, ale pouze dílčí. Stalin nás zbavil nacismu, ale do tří let získal to, oč tajně usiloval: Československo se stalo jeho politickou kořistí a po krátkém vydechnutí v podivném systému polodemokracie 1945-1948 (neblahý systém Národní fronty bez opozice) nanovo ztratilo svoji svobodu. Že naše tehdejší politická reprezentace včetně prezidenta Beneše k této ztrátě svojí naivitou nemalým podílem přispěla, je ovšem také pravda. Smutná pravda.

Jak tedy konec války v Evropě slavit? A slavit vůbec? Jistěže: padlým vzdát poctu a ve jménu pravdy začít nahlas říkat, jak se věci mají. Sověti se Stalinem v čele nás osvobodili od nacistů, aby nás záhy svobody zbavili a vytvořili si z Československa, zbaveného o Podkarpatskou Rus, svoji politickou kolonii. Květnové osvobození si jistě zaslouží pozvednutí číše: je skvělé, že nás Rudá armáda spoluzbavila německé nadvlády. Ovšem tuto její zásluhu devalvuje skutečnost, že nám posléze Kreml vnutil nadvládu vlastní. Toto dilema zůstane natrvalo zapsáno v pravdivé učebnici dějin dvacátého století.

Je to podobné (opakuji: podobné), jako kdyby skupina vojáků vysvobodila vaši mladou ženu z rukou teroristů, pak ji z rozkazu svého velitele k němu přivedla, on si s ní eroticky užil (de facto ji znásilnil) a teprve poté vám ji (takto „osvobozenou“) předal. Co by takový souběh činů vyvolal? Jistěže velkou radost, kterou by ovšem kalila nezapomenutelná pachuť z toho všeho.

Stejskal.estranky.cz