Málokterá česká strana se setkala na všech stranách s takovou nespokojeností ohledně toho, že vůbec existuje, jako Strana zelených. Jak ČSSD, tak ODS se už ve volební kampani pokoušely její vliv marginalizovat. U ČSSD je to ještě celkem pochopitelné, pokládali ji právem za konkurenta, který je může připravit o voličské hlasy. U ODS to pochopitelné není ani trochu, už dávno před volbami bylo zjevné, že jen ve spojenectví s upadající KDU-ČSL na socialisticko-komunistický dvojblok prostě nestačí. Přesto se v citlivém předvolebním období vynořily (mj. díky primátoru Bémovi) zprávy o údajných Bursíkových restitučních problémech. Mluvit o tom, že šlo o věc zcela nepolitickou, může jen ten, kdo věří, že za Kubicovou zprávou a hlavně za způsobem její medializace nebyly politické ohledy.

Loni na podzim zvítězilo v rozhádané Straně zelených liberálnější křídlo (proto bylo pak o něco snadnější najít programový průnik s ODS, než je tomu u nynějších Paroubkových ultimát). Nové vedení jednoznačně prohlásilo, že nebude ve vládě závislé mj. na komunistických hlasech a že nebude takovou vládu podporovat; svého slibu se zatím drží. Díky tomu obojímu se zeleným podařilo přitáhnout hlasy voličů, kteří by volili pidistrany bez naděje na úspěch, voličů ČSSD nespokojených s tím, že jejich strana představuje v tuto chvíli jakési béčko KSČM, i těch, co by prostě zůstali doma. A díky této pragmatické politice pak jednak pronikli do PS, jednak přispěli k tomu, že ve volbách, kde šlo v první řadě o to, zda zvítězí prokomunistický nebo protikomunistický blok, zůstaly síly aspoň vyrovnané.

Samozřejmě, že zelení pak svého postavení využili k tomu, aby do chystaného vládního prohlášení dostali co nejvíc svých požadavků. Byli by hloupí, kdyby to neudělali. Samozřejmě, že řada těch požadavků je silně problematická. Je to cena, kterou pravice platí za to, že sama na levici nestačí. Bursík je ovšem pragmatik a dokázal to také tím, že se nepodvolil vrtošivým mindrákům Václava Havla, kterému se koalice s jeho úhlavními nepřáteli ani trochu nelíbí. To je dobrý signál.

Zelení jsou v pozici nechtěného dítěte. Nad některými výtkami na jejich adresu zůstává rozum stát: jak Alexandr Kramer v Právu, tak Renata Kalenská v Lidových novinách se Bursíka zeptali, co by udělal, kdyby jeden komunista dal ze zlomyslnosti trojkoaliční vládě důvěru. Bursík by měl vlastně z vlády odejít, chce-li být důsledný. Těžko si představit větší pseudoproblém. Pokud by se na něčem podobném dohodla s komunisty trojkoalice nebo třeba jen Topolánek, byl by to společný problém trojkoalice a komunistů. Pokud to komunisté udělají sami o sobě a ze zlomyslnosti, je to jen a jen jejich problém. Komunisté to ovšem vědí, a proto je to ani nenapadne.

Ve skutečnosti daleko víc než zelení ohrožuje trojkoalici iracionální chování špiček ODS: Bém je proti závazku, že trojkoalice zůstane solidární i po případném neúspěchu její vlády. Předseda Topolánek mluví o trojkoalici předem jako o mrtvém projektu. Tito lidé by snad měli vzít konečně v úvahu, že trojkoalice, tolerovaná ČSSD, je (spolu s předčasnými volbami, ovšem) reálným řešením. Všechno ostatní (velká koalice, menšinová vláda ODS s odborníky či bez nich) jsou krátkodeché kamufláže, které jsou pro ODS nevýhodné a navíc mohou velmi, velmi snadno skončit faktickou socialisticko-komunistickou spoluvládou „napříč spektrem“.

Strana zelených je politickou realitou, s níž je třeba se smířit. Je to daň uložená pravicovým stranám za jejich neschopnost a indolenci. A když se to tak vezme, je to daň ještě poměrně snesitelná.

Mladá fronta Dnes 26. června 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.