Návštěva maďarského prezidenta minulý týden by nejspíš byla proběhla za úplného nezájmu českých médií. Osvěžení ve špatném slova smyslu znamenal jen rozruch kolem jednoho dopisu premiéra Paroubka. Maďarský prezident se stal nedobrovolným svědkem konfliktu mezi nejvyššími ústavními činiteli, který svědčí o neurovnaných a málo civilizovaných poměrech: slušné domácnosti si podobné věci vyřizují za zavřenými dveřmi.

O co šlo? Předseda jedné z organizací, zastupující v ČR národnostní menšiny, hnutí Coexistentia – Soužití Kocsis napsal v listopadu premiéru Paroubkovi dopis. Přivítal v něm srpnové vládní prohlášení adresované německým antifašistům a zároveň vyjádřil politování, že se vládní iniciativa nevztahuje také na Poláky a Maďary. Připomněl v té souvislosti deportaci 44 tisíc Maďarů z jižního Slovenska na nucené práce do českých zemí v roce 1945 a vyjádřil očekávání, že i na ně bude aplikován diferencovaný přístup. Prosí, aby premiér věc omluvy legislativně podpořil se všemi právními důsledky.

Paroubek odpověděl dopisem z 3. ledna. Upozornil Kocsise, že vládní prohlášení se týká všech někdejších československých občanů, kteří splnili podmínky pro výjimku stanovenou prezidentskými dekrety, a tedy i Maďarů a Poláků. Nazval přitom deportace Maďarů do českých zemí bezprávím. Nemůže ovšem jít o materiální odškodnění, protože odškodňovací legislativa ve vztahu k menšinám se v našem politickém spektru nejeví jako průchodné řešení.

Podle vládního prohlášení se omluva týká „osob z řad někdejších československých občanů, zejména německé národnosti, žijících před druhou světovou válkou na území dnešní České republiky, které v období druhé světové války zůstaly věrny Československé republice a aktivně se zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým terorem.“

Kdybychom vzali Paroubkův dopis zcela vážně, šlo by o krok správným směrem. Jsou tu však některé nejasnosti, které takové pojetí činí velmi obtížným. Především dopis znamená faktickou extenzi toho, co se říká ve vládním prohlášení: v případě deportovaných Maďarů nešlo o osoby žijící před druhou světovou válkou na území nynější České republiky. Bylo by tedy bývalo slušné i praktické, kdyby o tom byl premiér před návštěvou maďarského prezidenta Klause informoval. Ušetřili bychom si ostudu, zvýrazněnou ještě dodatečnými a málo zdvořilými Paroubkovými invektivami na Klausovu adresu.

Za druhé: drtivá většina deportovaných žila na území, které bylo po první světové válce na žádost ČSR a ze strategických důvodů připojeno k novému státu, ačkoli ho obývali etničtí Maďaři. Tito lidé se cítili být součástí maďarského politického národa, s novým „československým“ národním státem nechtěli mít nic společného, nikdo se jim nemůže divit ani je za to trestat. Meziválečné Maďarsko nebyl totalitní stát, ale konstituční monarchie se silnými autoritativními prvky. Až do roku 1940 nebylo vojenským spojencem Německa, v březnu 1944 je Němci okupovali. Nelítostné vymezení „výjimek“ v ústavním dekretu č. 33 a v dekretu č. 108 se na deportované až snad na nepatrné výjimky nevztahuje: to není problém slovenských Maďarů, ale problém prezidentských dekretů a českého lpění na jejich nedotknutelnosti. Ty výjimky se totiž nevztahují prakticky na nikoho, což byl taky jejich účel.

Vrcholná česká politika podala opět nechtěný příklad toho, jak za živa pohřbená nedávná minulost znovu a znovu ožívá a působí České republice potíže a ostudu. Je třeba se s ní vyrovnat přímo a čelně, nikoli pokoutními úkroky.

Mladá fronta Dnes 17. ledna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.