Milí čtenáři Událostí,
Obracím se na Vás s dvojí prosbou: za prvé, v každém případě jděte v pátek či v sobotu volit. Jde tentokrát opravdu o mnoho. A za druhé: vezměte přitom v úvahu, co by znamenala realizace katastrofického plánu Jiřího Paroubka na menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou. A hlasuje prosím tak, aby se pokud možno nemohl uskutečnit.
Bohumil Doležal

P.S. průběh a výsledky voleb budu stejně jako při těch posledních v pátek, v sobotu a v neděli průběžně komentovat v rubrice Co týden dal.

Ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu plukovník Kubice vystoupil před Výborem pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny. Obvinil své nadřízené, že omezují činnost jeho pracoviště a hovořil o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a politiky. Podle toho, co bylo z jeho zprávy zveřejněno v novinách, bych si ji vůbec netroufl bagatelizovat: běhá z ní mráz po zádech a rád bych věřil, že bude důkladně a objektivně prošetřena. Když jsem už ale napsal o vystoupení vědeckých pracovníků proti Klausovi to, co jsem napsal, nemohu si ani tady odpustit poznámku: skandál se zprávou propukl čtyři dny před volbami. ČSSD a Paroubek už nemají možnost na ni reagovat jinak, než poněkud hysterickými prohlášeními a výzvami, které jsou spíš „kontraproduktivní“ (podle Paroubka jde o „dlouho připravované spiknutí tohoto vysoce postaveného policejního důstojníka a některých představitelů ODS s cílem velmi zásadně zdiskreditovat moji osobu a zničit šance České strany sociálně demokratické na volební úspěch“). Předpokládal jsem ve své bezměrné naivitě, že před nedávnem na Primě pan Topolánek jen tak plácl, že premiér Paroubek má kontakty s podsvětím. Obávám se, že jsem se v tomto odhadu zmýlil. Velmi si nepřeji vítězství ČSSD (této ČSSD) ve volbách a zvlášť menšinovou vládu podporovanou komunisty bych považoval za katastrofu pro Českou republiku. Nemohu však zamlčet, že to, co se tu teď odehrává, mi připomíná jeden předvolební skandál z doby před šestnácti lety: totiž kauzu Bartončík. To, co Havlovi spolupracovníci o panu Bartončíkovi sdělili, nepochybně sedělo: problém byl v tom, kdy to sdělili. Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.

V souvislosti s Kubicovou zprávou Právo připomíná, že před časem údajně spáchal (aspoň podle toho, co policie vyšetřila) náměstek ředitele pražské policejní správy Janíček sebevraždu. Ve zprávě se hovoří o tom, že Janíček byl lidmi z podsvětí vylosován z těch, kteří musí být odstraněni, a následně zavražděn. Janíček byl nalezen oběšený ve sklepě domu, kde bydlil, Na těle měl 29 bodných a řezných ran, ty však nebyly příčinou úmrtí. Podivná sebevražda!

Rovněž čtyři dny před volbami se ve Straně zelených utvořila „Levicová frakce“, která se nebrání spolupráci s komunisty, i když to říká jen na půl huby. Čelnou představitelku frakce Holubovou následně přijal premiér Paroubek, který nešetřil chválou: „Jsem rád, že uvnitř SZ získává vliv tento levicový proud, pro SZ by nebylo dobré být jen béčkem ODS“. Pan Paroubek to trochu přehnal: kdyby se držel zpátky, mohli by si lidé myslet, že rozkol u zelených on a ČSSD nepodnítili, nebo že ho podnítili. Takhle člověk nemá na výběr, všechno je jasné.

Mluvčí ministerstva školství Profant se ohradil proti protestům katolíků, které se týkají čítanky pro osmé třídy ZŠ s ohavnou persifláží příběhu evangelií (už jsme tu o ní psali). Čítanku prý nestáhnou „stejně jako nikdo nestahuje film Šifra mistra Leonarda, protože se někomu nelíbí“. To není šťastný příklad, seděl by tehdy, kdyby ministerstvo školství na promítání „Šifry“ pořádalo povinné školní exkurzy.

Jakýsi humorný protějšek k údajnému prorůstání organizovaného zločinu do státní správy představuje zpráva o policejním zásahu v Rumburku. Policisté tam zastavili ukradené auto, zloděj využil chvíle, kdy auto ohledávali a ukradl jim jejich vlastní. Ujel čtyři kilometry, auto zaparkoval a utekl. Je dobré, že se Policie ČR stačí postarat i o trochu veselí v tomto pochmurném předvolebním mumraji.

Událostí dne je nepochybně rozhovor, který poskytl prezident Klaus Mladé frontě Dnes. K rozhovoru (i k aféře Kubice) se vrátíme zvláštním komentářem, mají pro vyznění volební kampaně velký význam. Předběžně jen tolik: Václav Klaus se obratně stylizuje do role pohotového a nezávislého komentátora politické scény. Komentátoru Klausovi bych mohl v mnoha věcech dát za pravdu. Bohužel Václav Klaus není nezávislý komentátor, ale prezident České republiky. Pokud by z této své funkce vyzval voliče, aby se v co největším počtu zúčastnili voleb, bylo by to velmi užitečné a měl by na to právo. Pokud by voliče zároveň varoval před nebezpečím, že se komunistům dostane mocenského postavení, o jakém se jim ještě před rokem ani nesnilo, že je to velmi nebezpečné, a vyzval voliče, aby při volbě zvážili i tuto skutečnost, bylo by to sice na hraně, ale dovedl bych to v této velmi vyhraněné situaci pochopit. Pokud ale přímo útočí na předsedu vlády a nejsilnější parlamentní strany se zjevným úmyslem odradit voliče od toho, aby pro něho hlasovali, navíc se zdůvodněním, že je stranický diktátor a že jeho strana a jeho vláda je stranou a vládou jednoho muže (to prosím od Václava Klause zvlášť sedí, je zajímavé, jak je některým jinak velmi inteligentním lidem odepřena elementární sebereflexe a kritický odstup od sebe sama), a navíc požaduje „vytvoření nové vlády, která by prováděla zásadní reformní kroky“, je to naprosto nekulturní zásah do volební kampaně, který podle mého názoru prezidentovi vůbec nepřísluší. Nedovedu si představit, že by něco takového udělal spolkový prezident Köhler (ale abychom nechodili historicko-politicky tak daleko, ani např. Ferenc Mádl nebo László Sólyom).

Premiér Paroubek reaguje na obvinění, které se vynořily v souvislosti se zprávou plukovníka Kubice, zcela hystericky („hnusné lži, lhář a hnusný člověk, politický gangsterismus, zákeřnost, zbabělost, špinavý čin, pučistické praktiky, politická pakáž“ atd. – tedy model „setapouch, sobí hnusec“). Silácká slova ale nejsou moc užitečná, možná by úplně stačilo a bylo by víc, kdyby se pokusil věcně popsat, co se vlastně stalo. Pan Kubice z důvodů, o nichž nechci spekulovat, zveřejnil informace o probíhajícím vyšetřování některých důležitých kauz a o tom, že se jeho nadřízení pokoušejí do vyšetřování intervenovat. Informace jsou to krajně znepokojující a měly by být objektivně prošetřeny, nicméně byly zveřejněny čtyři dny před volbami a není možné, že by pan Kubice tuto skutečnost nebral tak či onak v úvahu. Zároveň předseda Topolánek minulý týden na Primě mluvil o kontaktech pana Paroubka a ČSSD na organizovaný zločin: nedovedu si představit, že by v tom okamžiku o problémech pana Kubice a jeho potřebě vystoupit s nimi na veřejnost nevěděl.

Exklancléř Schröder musel nutně poslední volby prohrát: je to totiž mimořádně naivní člověk. Je přesvědčen o tom, že „jeho návštěva nemohla v Česku nic, včetně voleb, ovlivnit“. Asi si ho Paroubek pozval kvůli jeho hezkým očím. Kromě toho ovšem hovořil o „zlobě,s jakou je nyní osočován Jiří“: „Vždycky jsem se také setkával s jednou věcí, že lidé, kteří jdou volit, vědí přesně, že musí takovouto zlobu odsoudit. Právě proto jsem optimista. Kdo se takto chová, tak jako Jiřího protivníci, tak ten nevyhraje. Tito lidé nemají nic společného se správným pojetím politiky. Rozmíšky, to ano, ale v demokracii by to nemělo vyústit v nepřátelství. Myslím si, že jeho protivníci už tuto hranici překročili. A právě proto nevyhrají.“ Nejen pan prezident Klaus, ale (tím spíš) pan exkancléř by si měl hledět svého.

Letáky vydané Českomoravskou konfederací odborových svazů prý nápadně straní ČSSD. Myslím, že je to v podstatě irelevantní, celá tahle organizace je vlastně jedna velká potěmkinská vesnice bez jakéhokoli vlastního politického vlivu.

Petra Procházková kritizuje v Klidových novinách Američany a prezidenta Bushe za naivitu, s jakou chtěli nabídnout Afgháncům parlamentní demokracii a kritizuje vojenskou účast Západu v Afghánistánu. To je moc hezké, ale prvotní cíl svržení Talibánu nebyl zavést anglosaskou demokracii v této zemi, ale odejmout Al-Kajdá spolehlivé zázemí pro klidné organizování terorismu v západních zemích. Ten cíl byl, je mi líto, úplně legitimní. Západní zemí je teď i ČR. Pokud Západ Afghánistán vyklidí, bude se znovu realizovat tenhle model a v budoucnu to pocítíme i my.

Střetnutí mezi Paroubkem a Topolánkem na Primě bylo docela poutavou podívanou. Trvalo sice dlouho, ale bylo rozděleno reklamními bloky do tří částí, takže nepůsobilo únavně. Moderátorka Jílková se s náročným úkolem vyrovnala kupodivu dobře, šlo o Kotel v tom nejlepším možném slova smyslu. Oba protagonisté si mohli vzít k ruce dva stranické kolegy. Paroubek nastoupil frajersky sám, Topolánek si přizval Němcovou a Gandaloviče, za což od oponenta sklidil posměch. Rovněž v „publiku“ ODS byli někteří prominentní přívrženci strany. Paroubek byl sám jako kůl v plotě. Obávám se, že tentokrát věc podcenil, byl sice jako obvykle agresivní, ale opakoval se a některé odpovědi nepůsobily příliš přesvědčivě (tam, kde létají vzduchem čísla, záleží daleko spíš na celkovém dojmu než na tom, nakolik jsou přesná, to diváci samozřejmě v drtivé většině nedokážou posoudit). Vypadá to, jako kdyby se předseda ČSSD před úplným závěrem volební kampaně vyčerpal. Problém Kubicovy zprávy by byl kupodivu asi zůstal úplně mimo hru, kdyby moderátorka účastníky nedonutila, aby se věcí zabývali. Nepříliš dobrým dojmem působila i neukázněnost sociálně demokratické klaky. Ostatně se zdá, že tato efektní střetnutí už nebudou mít na výsledek voleb nějaký rozhodující vliv.

Pokud jde o Jiřího Paroubka, ještě jedna poznámka na okraj. Jedna čtenářka Událostí mne upozornila na incident, který se odehrál před časem při rozhovoru, jejž s premiérem pořizovala redaktorka LN Renata Kalenská, a na nějž jsme v každodenním shonu jaksi pozapomněli. Paroubek se cítil během rozhovoru natolik uražen, že jej přerušil. Při odchodu pak paní Kalenské ostentativně odmítl podat ruku. Pane Paroubku, co jste to za člověka! Nepodat ruku politickému protivníkovi, jak to udělal předseda ODS Topolánek, je jistě nezdvořilost, v tom Vám rád dávám za pravdu. Nepodat ruku dámě je ovšem, mírně řečeno, hulvátství (chápu ovšem, že v socialistickém „pohostinství“ platily jiné normy).

Předvolební bulletin ČSSD Právo (proměna je dočasná a účelová, vedení Práva nepochybně sleduje dlouhodobé strategické cíle, v nichž je eventuelní menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou jen epizodou, ovšem dosti významnou) zevrubně informuje o „levicové frakci“ zelených. Její nejvýznamnější představitelka Eva Holubová doporučila svým příznivcům nepřímo, ale srozumitelně, aby místo zelených volili ČSSD nebo „jinou liberálně středovou stranu“ (to je dobré, Paroubkova ČSSD je liberálně středová!). Tahle partyzánská akce pana Paroubka je naštěstí ještě o mnoho průhlednější než případ Kubice. Předseda zelených Bursík dal na vědomí, že za těchto okolností se mu s ČSSD spolupracovat ani trochu nechce, těžko se mu divit.

Do české volební kampaně se montuje kdekdo, naposled německý filmový režisér Becker, kterého se dotklo, že se ODS poněkud neohrabaně dovolávala jeho filmu „Good bye, Lenin!“ Bohužel, na německé politiky, intelektuály a historiky je třeba si dávat velký pozor. Drzost, s jakou se vměšují (nepochybně s nejlepšími úmysly) do českých záležitostí, je omračující. Člověk má občas dojem, že neexistují horlivější obhájci „odsunu“, než němečtí historici, a horlivější obhájci českých postkomunistů, než němečtí demokratičtí politici pravého středu. Předkové dnešních Němců se kdysi v minulosti dopustili strašných zločinů. Je ale recept na nápravu odvrhnout jako zbytečný balast veškerou hrdost a chovat se ke svému okolí plánovitě a dlouhodobě jako spráskaný pes? Obávám se, že přechod z tohoto extrému do druhého, který bude pro sousedy Německa krajně nepříjemný, je víc než snadný.

Pokud jde o případ pana Kočky, jehož premiér Paroubek hájí tím, že je dlouhodobým organizátorem Matějské poutě a jako takový přece nemůže být schopen vraždy, se vyjádřil také ministr Rath: „V tomto duchu mám takový pocit, aby nakonec z Kočky nebyl Macek a aby nakonec tedy z Mrázka nebyl klíč ke švýcarskému kontu ODS, popřípadě klíč k privatizaci Knižního velkoobchodu…“ Zdá se, že uštědřený pohlavek panu ministrovi způsobuje stále jakási psychická muka.

Premiér Paroubek chtěl dát ve vládě hlasovat o tom, zda plukovník Kubice svým postupem porušil zákon. To je strašné. Odkdy se o takové věci rozhoduje hlasováním v exekutivě? Pokud jde o formu, je to totéž, jako když o rozsudcích v politických procesech kdysi rozhodovalo politbyro KSČ (samozřejmě forma je o hodně mírnější, leč technika takřka totožná).

Mirek Topolánek se podle MfD obává, „že sociální demokraté se budou snažit zpochybnit volby. Podle informací Frekvence 1 v Paroubkově týmu posuzují variantu, kdy v případě volební prohry podá ČSSD žalobu ke správnímu soudu kvůli narušení průběhu voleb. Poukáže přitom na Kubiceho zprávu, ve které byly údajně použity nepravdivé informace.“ Obává se nepochybně právem, i když to Paroubek popírá. Obávám se, že eventuelní Paroubkovu prohru bude muset stvrdit Ústavní soud.

Komunisté (totiž předseda Filip) podle Lidových novin plánují vytvoření „vlády národní shody“, kterou by „tvořily všechny politické strany, které by se dostaly do sněmovny“. To už tu jednou bylo, totiž v roce 1945. Tenkrát se tomu říkalo Národní fronta a každý ví, jak to dopadlo.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.