Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996UDÁLOSTI: Z posledních dnů
„Za konfrontační atmosféru ve společnosti může ODS spjatá s některými médii či novináři. Přímý důkaz nemám," prohlásil premiér Paroubek v Nedělní partii na Primě. Když nemá přímý důkaz, nemá o tom mluvit, je to neslušná spekulace. Zmlácený komunista Dolejš zase v ČT řekl, že když někdo zpochybňuje existenci KSČM, tak proč by si nemohl bouchnout do jejího poslance. Ve skutečnosti ti, co zpochybňují existenci KSČM, nemusí nutně bouchat do jejích poslanců, a ti, co bouchají do jejích poslanců, nemusí zpochybňovat existenci KSČM. Pan Dolejš předvedl krátké propagandistické spojení, pro komunisty odjakživa typické.
Poté, co neznámí výtržníci zmlátili komunistického místopředsedu Dolejše, podařil se Policii ČR husarský kousek: na prvomájové demonstraci pravých a levých extremistů ztloukla a zadržela ředitelku sekce lidských práv a rovných příležitostí Úřadu vlády ČR a číslo dvě pražské kandidátky Strany zelených Kateřinu Jacques. Paní Jacques v malém hloučku přátel a se svými dvěma dětmi demonstrovala nesouhlas s pravicovými extremisty. Nebyl jsem tam a nevím, jak se všechno seběhlo. Sama demonstrace i protidemonstrace byly bouřlivé, demonstranti na sebe mj. vystrkovali holé zadnice: zřejmě příklad šimpanzů Bonobo, který pro oblast sexuálního života tak propaguje paní Hauserová, táhne i v politických akcích. Vzhledem k úrovni veřejných diskusních vystoupení např. pana Paroubka a Jandáka mám trochu strach, aby se nakonec nedali strhnout i oni. Pan Filip se na prvomájové manifestaci KSČM neuchýlil k těmto manýrám, nicméně prohlásil např., že jenom nálet amerických letadel na Prahu v roce 1945 „zabil stonásobně více lidí, než jsou životy, které vyčítají právě nám“, což je s vystrčením holého zadku zcela souměřitelné. Leč zpět k případu paní Jacques: i kdyby napadená měla na konfliktu s policií svůj podíl (čemuž zatím nic nenasvědčuje), je taková brutalita vůči ženě (navíc paní Jacques není žádný teenager, což by i průměrně inteligentní policista měl na první pohled poznat) něco neobhajitelného. Policie ČR je bohatá na podobné maléry: věřím, že jde o jakýsi exces, jenže pak se na ni sesype vlna zasloužené, leč zevšeobecňující kritiky a policie se v důsledku toho stává neakceschopnou i tam, kde by podobný zásah byl na místě. Premiér Paroubek si nechal předložit veškerou dokumentaci k případu. Zajímalo by mne, jak to teď svede na ODS, Lidové noviny a Mladou frontu Dnes.
Jiří Pehe píše v Právu: „Ani plamenné projevy na Letné jaksi nemohly zastřít, že „komunistické nebezpečí“ v Česku bobtná do podoby mnohohlavého draka hlavně v době předvolebních kampaní. Nezaujatý pozorovatel se nestačil divit, odkud a proč se najednou šestnáct let po totálním bankrotu komunistického systému, který v podstatě dobrovolně odevzdal moc oponentům, vynořilo tolik protikomunistických bojovníků. Míra nebezpečnosti „komunistického nebezpečí“ byla už od pohledu nabíledni. Kdo se díval pozorně, viděl vesměs bělovlasé starce a stařenky, kteří byli rádi, že nemusí jako v minulosti na Letné stát, ale mohou se posadit. Ani Jiřina Švorcová už nezněla tak bojovně jako v minulosti. Vtírala se otázka, proti komu to vlastně ti na Letné mobilizují.
Skutečné nebezpečí mezitím pochodovalo na Palackého náměstí. Vyholení hoši v kanadách, mávající prapory, které svými barvami nápadně připomínaly ty nacistické. Žádní stařečci a stařenky. Naopak, mládí v plné síle. Kdyby si mobilizátoři na Letné dali jen trochu práce se studiem historických zkušeností, věděli by, že právě hnutí, která se opírají o mladé rozhněvané muže, jsou ta nejnebezpečnější.“ Pan Pehe si z nás snad dělá srandu: ti bělovlasí starci a stařenky mají ve společnosti dvacetiprocentní podporu a vyšlou do parlamentu zhruba čtyřicet statných, schopných a velmi nebezpečných řimbabů v nejlepším věku. Kdežto holohlavé „mládí v plné síle“ (nechci ho bagatelizovat) má zatím podporu nulovou.
Zajímavý je rovněž článek Martina Hekrdly: „Publicistický gigant Karel Hvížďala například shledal pochopitelným rozdíl mezi antikomunistickým ovzduším u nás a jeho absencí na Západě, protože tady prý holt máme přímou zkušenost, kterou „zápaďáci“ získali jen nepřímo četbou, studiem, mediálně. Jako by na Západě nepoznali škodlivé reje svých vlastních stalinistů.“ Škodlivé reje zápaďáckých stalinistů se od škodlivých rejů našich stalinistů (a taky poststalinských komunistů) liší dost podstatně: ti zápaďáčtí totiž vraždili, zavírali a pronásledovali jen hubou.
Poláci protestují proti rusko-německému plynovodu s tím, že je to řešení „o nás bez nás“. To ale vůbec není pravda, plynovod nevede přes polské území a formálně vzato do něho Polákům nic není. Jinak platí, že země sevřené mezi Německem a Ruskem, zvlášť když nejde zrovna o velmoci, si těžko mohou dovolit buzerovat zároveň oba mocné sousedy. Měli by si vybrat. Pro člověka mé generace a s našimi životními zkušenostmi by výběr měl být jednoduchý: Rusko je cizí a stále nebezpečný svět: skoro půl století, po které byla naše země ruskou kolonií, by nám měly stačit na tisíc let dopředu.
Václav Klaus vetoval zákon o zastavárnách. Václav Klaus je v situaci, kdy ho Poslanecké sněmovna rudou většinou hravě přehlasuje. Neměl by rozmělňovat autoritu své funkce zbytečnými porážkami. Vetovat zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích ovšem musí.
Komunističtí potentáti se ohrazují proti tomu, že České centrum ve Vídni veřejně užívá heslo „Zabij komunistu, posílíš mír“ (v rámci akce „tričko proti komunismu“). Je to nepochybně lež, komunisté se snaží maximálně využít zmlácení poslance Dolejše. Podle expředsedy Grebeníčka má České centrum ve Vídni „upustit od další deklarace podpory jakékoli politické kampani zaměřené proti ústavně působícím parlamentním politickým stranám“. Jakákoli politická kampaň proti ústavně působícím politickým stranám je ve svobodné zemi přípustná a v případě KSČM dokonce žádoucí. A záležitost s heslem „Zabij komunistu, posílíš mír“ si komunisté sami nehorázně nafoukli. Nikomu ostatně nejde o to je pozabíjet (k čemu by to bylo dobré), ale každému by mělo jít o to, dostat je legálním způsobem do politického suterénu.
Případ Kateřiny Jacques, napadené policistou během prvomájových demonstrací, nabývá pomalu obludných rozměrů. Ministr vnitra i policejní prezident se horem dolem omlouvají. Premiér Paroubek je pro vyhazov delikventa (ačkoli případ dosud nebyl došetřen). Je zjevné, že se Policie ČR v tomto případě nijak zvlášť nevyznamenala a že Inspekce bude mít co řešit. V hektické předvolební atmosféře ale celá záležitost začíná trochu připomínat hysterický hon na čarodějnice. Je podstatné, aby celá věc byla věcně a nezaujatě vyšetřena, aby se např. ověřilo, zda paní Jacques policisty náhodou v tom či onom „nenabudila“. Dělat s ohledem na potřeby volební kampaně z Policie ČR fackovacího panáka by bylo laciné a neuvážené. V českých novinách o tom zatím nepadlo ani slovo: nemohu si pomoci, ale to je vyvolávání lynčerských nálad. Mimořádně ohavný je v tomto směru článek Jany Machalické v Lidových novinách, autorka neútočí jen na policii, ale na celé mužské pokolení, je to zároveň nechutné a směšné. Ivan O. Štampach v Mladé frontě Dnes zůstal jen o prsa zpět. Policie podle něj zahájila občanskou válku proti ochráncům lidských práv a proti občanům, kteří berou vážně svobodu a demokracii. K čemu je proboha dobré takovéhle nesmyslné, nevěcné, hysterické a nestydaté přehánění?
Ministr Němec šíří mezi troskami členské základny US-DEU dopis, v němž se svým věrným dušuje, že on ani nikdo z předsednictva strany nefetuje. Logický důsledek vykutálené volební kampaně.
Podle Lidových novin se někteří čeští odborníci vyjadřují pro povinnou volební účast. Obávám se, že v zemi, která má zažitou bolševickou volební šaškárnu, je něco podobného neprosaditelné. Povinná volební účast předpokládá poměrně uvědomělé demokratické (tj. i ukázněné) voličstvo. A kde je demokratické ukázněné voličstvo, je asi zároveň zbytečná.
K případu paní Jacques se vyjádřil i prezident Klaus: „Chovat by se takhle policisté v žádném případě neměli…“ Událost je podle něho zároveň znamením pro účastníky a pořadatele podobných protestních akcí, aby si dali na svá vlastní vystupování větší pozor. Jeden z mála střízlivějších hlasů v pateticky sentimentální kampani.
Václav Havel vydává knihu vzpomínek a zápisků z politického deníčku. Bude to nepochybně krajně zajímavá knížka, v mnohém srovnatelná se známým bestsellerem „Jak jsem se mýlil v politice“ (v trochu jiné stylové poloze). Právo poněkud zlomyslně cituje následující řádky z října 1997: „Prosím vás, aby byl někým ihned napsán stručný apelativní dopis Václavu Klausovi, který by měl trochu podobu rozkazu, byl by v krajním případě i zveřejnitelný, a který by ho naléhavě žádal, aby se středeční schůze vlády konečně zabývala Bratinkovým romským materiálem a vůbec celou situací. (Před odesláním kurýrem důvěrně konzultovat s Bratinkou!)“ To je skutečně strašné: prezident nemá co dávat premiérovi rozkazy a ať je Klaus jakýkoli, o tohle se v prezidentské funkci přece jen zatím nepokusil: asi proto, že není tak naivní jako jeho předchůdce.
Průměrný plat duchovního činí c ČR 13 600,- Kč. V tomto směru se toho od totáče příliš nezměnilo. Stát nejspíš poněkud cynicky předpokládá, že se věřící, případně zahraniční sponzoři, o své duchovní nějak postarají. Je to jakási skrytá a neupřímná odluka církví od státu.
Předseda ODS Topolánek se ohradil proti stylu volební kampaně ČSSD. Řekl prý mimo jiné: „Tak to je velký omyl. My jsme k naší tradiční modré barvě přidali oranžovou už vloni na podzim, ČSSD svou volební barvu představila později. Jenže pod jejich oranžovou je rudá s hnědými skvrnami.“ S tím by bylo možné souhlasit, pokud by ovšem pan Topolánek tou hnědou nemyslel nějakou nacistickou symboliku, nýbrž něco daleko, daleko přízemnějšího.
Miloš Zeman se vyslovil proti slíbu ČSSD zvýšit průměrnou mzdu na 26 500,- Kč (připomínám znovu ty platy duchovních ve výši 13 600,-) a doprovodil to slovy: „V politice můžete být milován, můžete být nenáviděn, jen jedno jediné nesmíte: být komický…“ Miloš Zeman ví o čem mluví: odzkoušel si postupně všechny tři zmíněné polohy.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
