Páteční schůzka předsedy ODS Topolánka a prezidenta Klause nepřinesla žádný rozhodující výsledek. Topolánek předložil dva návrhy na řešení vládní krize: prvním je menšinová vláda ODS s podporou všech českých nekomunistických stran, druhým přechodná menšinová vláda ODS, jejímž jediným úkolem by byla příprava nových voleb. Zároveň požádal prezidenta o oficiální pověření sestavit novou vládu.

Problém ovšem je, že s prvním návrhem nesouhlasí ani dva malí partneři ODS, křesťanští demokraté a zelení. Pokud jde o předčasné volby, budou proti nejen sociální demokraté, ale pravděpodobně i komunisté, protože nynější situace je pro ně výhodná. Obojí je proto neuskutečnitelné: Klaus měl tedy dost důvodů, aby předběžně odmítl úředně pověřit Topolánka funkcí premiéra a odkázal jej na další jednání s předsedou ČSSD Paroubkem.

Důsledkem nynějších jednání (Topolánek již předtím jednal i s Paroubkem) je, že koalice ODS – křesťanští demokraté – zelení se zhroutila. Zelení nesouhlasili s tím, že se Topolánek setkal s Paroubkem sám, bez svých koaličních partnerů. Právem si myslí, že se stali zbytečnými a že koalice nemá žádnou šanci. Křesťanští demokraté zopakovali později trochu opatrněji totéž.

Topolánek rezignoval na plán koalice a zároveň rezignoval na jistotu sta hlasů v Poslanecké sněmovně, která mu sice neumožňovala vládnout, ale dávala mu dobrou šanci nato, aby zablokoval cestu skryté socialisticko-komunistické koalici (tj. Paroubkovu plánu na vytvoření menšinové socialistické vlády, která by hledala – a nepochybně taky nacházela - podporu „napříč politickým spektrem“, to znamená prakticky u komunistů).

To, co zbývá po pádu koalice, je ODS osedlaná sociálními demokraty (sociální demokraté mohou přitom bezpečně počítat s komunistickou podporou) a zbavená všech spojenců. Paroubek může klidně diktovat ODS její politiku, a když se mu podaří získat na svou stranu pár poslanců z řad zelených, stane se pro něho ODS zbytečnou.

ODS tolik touží po výkonu moci, že se dobrovolně vydává do rukou Paroubkovi. To je mírně řečeno neopatrná politika a je pravděpodobné, že za to zaplatí vysokou cenu.

Dalším důsledkem této politiky je, že čeští komunisté, typická post-brežněvovská strana, se definitivně stali organickou součástí českého politického systému. I pravice je nyní nucena žebrat u nich nedůstojně o politickou podporu.

A když se nakonec uskuteční Paroubkova představa (menšinová vláda ČSSD, hledající podporu napříč politickým spektrem, ale prakticky u komunistů), vyvine se v České republice podobná situace, jaká už je na Slovensku a v Polsku: silná politická strana žádá podporu od extremistů proto, aby zůstala u moci nebo aby mohla pohodlněji vládnout.

6. srpna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.