V Česku se rozpoutala revoluce. Její podstatou je zuřivý a neúprosný boje proti korupci, který vyvrcholil loni v létě, vyústil mj. ve volbu Miloše Zemana prezidentem republiky a doznívá nyní – už spíš v zábavné poloze – v bitvě o Klausovu amnestii.

Základní pohnutkou protikorupční revoluce je jako vždy přesvědčení, že nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout obrody společnosti, je zavřít co nejvíce lidí. Nezaměstnanost tak sice výrazně neklesne a životní úroveň se nezvýší, ale lidu se uleví. Boj proti korupci se přitom jako idea výjimečně hodí, je totiž věčná, na rozdíl od jiných, jako byly např. boj proti americkým imperialistům, německým revanšistům a izraelským sionistům. Ty se časem poněkud opotřebovaly.

Revoluční vlně se pokusil poněkud nemotorně postavit do cesty letos v lednu prezident Klaus se svou amnestií. Nemohu se zbavit utkvělého dojmu, že mu šlo mj. i o to pořádně zavařit odrodilcům v ODS, aby pak mohl lépe hrát roli spasitele strany, tohle jediné se mu taky beze zbytku povedlo. Zároveň rozpálil do běla spoustu svých přesvědčených odpůrců: jejich pohnutky jsou pochopitelné, jejich poslední akce směšné.

Souběžně s oslavami prezidentova odstoupení (vypadalo to, jako bychom si ho byli vybojovali) proběhl nejprve pokus zbavit ho úřadu, shodou okolností až poté, co o něj přišel, protože mu vypršel mandát. Tuto akci po právu zmařil Ústavní soud. Následovalo široce založené pátrání, směřující zjevně k tomu, koho, když už prezidenta zavřít nelze, poslat do tepláků místo něho. Klaus udělal jediné, co udělat mohl, vzal zodpovědnost za amnestii v plném rozsahu na sebe (nic se mu nemůže stát, a jinak by vypadal směšně a nevěrohodně). A Ladislav Jakl jmenoval okruh lidí, kteří prezidentovi pomáhali: kromě něj to byl Petr Hájek a kancléř Weigl.

Toto vytyčení okruhu spoluopracovníků je účelové (museli s amnestií pomáhat tak jako tak) a zároveň neúplné – je nepředstavitelné, že by se na konečné verzi nepodílel profesionální právník.

Klausův nástupce v úřadě zjevně ještě v revoluční atmosféře bezprostředně po zvolení slíbil, že jména "spoluzodpovědných" zveřejní. Nyní (po nějaké době, revoluční vlna už dosti opadla), oznámil jeho kancléř Mynář, že to byli Jakl, Hájek a prezidentův právní poradce Pavel Hasenkopf.

Pan Hasenkopf se zuřivě ohradil s tím, že prezidentovi sice před časem podal návrh, ten však byl odmítnut a problematickou abolici obsahoval v o hodně mírnější podobě, než jak byla nakonec schválena. Zároveň oznámil, že skutečného tvůrce amnestie zná a že to jméno spolu s důkazy poskytne prezidentu Zemanovi, aby ho neprodleně zveřejnil. Bude to prý skutečná puma. Pokud to ovšem Zeman neudělá, provede to hned vzápětí on sám.

Prezident Zeman zřejmě považoval kategorický požadavek pana Hasenkopfa za drzost (musím se přiznat, že takovému názoru nejsem schopen nějak zuřivě oponovat) a obratem oznámil, že skutečným autorem je sám pan Hasenkopf. Nato pan Hasenkopf splnil svůj slib: pachatelem je ústavní právník Zdeněk Koudelka. Moc velká puma to není, o panu Koudelkovi se spekulovalo už předtím. Dnes (píšu tyto řádky v 11.00 hod) má na ministerstvu spravedlnosti pod taktovkou ministra Blažka proběhnout něco jako zápas pěvců na Wartburgu, pánové Hasenkopf a Koudelka mají asi soutěžit o to, kdo z nich umí ve věci amnestie lépe zpívat.

Nemohu si pomoci: nesmiřitelný boj proti korupci končí v tomto případě v obvyklé české společenské hře, která se lidově nazývá "práskaná". Je to logické a zároveň směšné a nedůstojné vyvrcholení. Zvlášť když člověk uváží, v jak vachrlaté pozici se v poslední době (nikoli zrovna kvůli prezidentské amnestii) octla nedokonalá a vratká česká demokracie.

Reflex.cz 8. dubna 2013