Prezident Václav Klaus přirovnal při své nedávné státní návštěvě Irska své působení ve vztahu k Evropské unii k disidentství. Souhlasíte s ním? Proč by se měl podle vás tento jeho postoj označovat jako disidentský?

Pan prezident to řekl trošku jinak. V první fázi totiž nehovořil o sobě, ale mluvil o Declanu Ganleym z hnutí Libertas, které mělo velký podíl na zamítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku. Z celoevropské debaty je v současnosti patrné, že názory toho typu, které zastává Declan Ganley a také pan prezident, jsou vytěsňovány z veřejné diskuse. Proti argumentům kritickým k vývoji v Evropské unii nejsou stavěny reálně podložené argumenty a jiný postoj k procesu evropské integrace se dopředu považuje za chybný, nepatřičný, zpátečnický, xenofobní a bůhvíco ještě. To vedlo pana prezidenta k onomu přirovnání. Bouřlivé ohlasy, které způsobilo to, že si dovolil během státní návštěvy Irska promluvit také s člověkem, který evidentně a jasně reprezentuje v těchto názorech velkou a v tomto případě dokonce většinovou část irské společnosti, přiměly prezidenta, že toto označení stáhnul i na sebe. To označení se týká tedy formálních znaků debaty. Václav Klaus se nikdy nebál ideového nebo argumentačního střetu, naopak je přesvědčen, že evropská integrace je úžasným tématem pro ideový, argumentační a věcný střet. Jenomže dnešní huráevropané mají úplně jiný způsob intelektuální komunikace a debaty, a to je nasadit svým oponentům čepici s rolničkami a vůbec se s nimi nebavit a vykázat je z dobré společnosti. Správné je podle nich totiž jen, co říkají oni, a když má někdo jiný, opačný názor, nezaslouží si ani, aby byl vyslyšen, protože oni mají svou „pravdu“ a nemají rádi, když ji někdo zpochybňuje. Nezažili jsme něco podobného již někdy v historii?

Vidíme, že Lisabonská smlouva je do značné míry reinkarnací euroústavy. Angela Merkelová poslala hlavám členských států dopis, ve kterém napsala, zda by jim nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou. Valéry Giscard d´Estaign prohlásil, že Lisabonská smlouva je schválně nesrozumitelná, aby nikdo nepřišel na to, že je s euroústavou ve svém důsledku totožná. Není to pokus o podvod na voličích a občanech, když už byla euroústava jednou zamítnuta ve Francii a Nizozemsku a nyní je zde znovu v jiné formě?

Václav Klaus vždy kritizoval jeden z atributů evropského integračního procesu, konkrétně jeho plíživost, skrytost a nenápadnost. Kritizoval, že suverenita členských států se stěhuje do Bruselu postupně, skoro neviditelně, potichu a potajmu. V tomto smyslu nastolení tématu evropské ústavy a později Lisabonské smlouvy mohlo být chápáno vlastně jako pokrok, kdy by ten tichý, skrytý a plíživý proces evropské centralizace byl nahrazen otevřeným a před občany neskrývaným procesem centralizace. S takovým obsahem bychom mohli nesouhlasit, ale museli bychom připustit, že po formální stránce bychom mu nemohli vyčítat demokratický deficit. To by byla ovšem pravda v případě, kdyby debata o euroústavě a později o Lisabonské smlouvě se zaobírala opravdu tím „masem“, tedy tím jádrem a věcným obsahem dokumentu a tím, jaký přesun jednotlivých kompetencí smlouva znamená. To se ale bohužel vůbec neděje.

Jak podle vás tedy probíhá ta debata?

Debata se odehrává čistě v symbolicko-formální rovině plné hesel a skutečný obsah je v debatě zastírán. Není náhodou, že zrovna v jediné zemi z celé Evropské unie, v Irsku, kde proběhlo referendum o Lisabonské smlouvě, tak ve všech průzkumech o znalosti Lisabonské smlouvy Irové ve srovnání s jinými národy jasně vedou, protože tam se ta debata už musela odehrávat ve věcné podobě. Tam, kde si tyto procesy ponechali politici často proti vůli svých občanů, tak tam ta debata zůstává čistě formální a v symbolické podobě.

Abychom se vrátili k otázce. Souhlasil byste s tezí, že euroústava si na nic nehrála a víceméně bylo nahlas prezentováno, že znamená vytvoření evropského státu i s jeho symboly, na rozdíl od Lisabonské smlouvy, která znamenala mírnou úpravu euroústavy v tom smyslu, že se některé funkce představitelů EU přejmenovaly a že v ní nejsou obsaženy symboly EU, aby politici ukázali, že se nejedná o vznik státu, ale o nějakou „běžnou“ smlouvu, aby nemuseli podstoupit zkoušku v referendu?

Poté, co euroústava narazila v referendech ve dvou státech, ve Francii a Nizozemsku, bylo ze strany Bruselu halasně vytroubeno takzvané období sebereflexe. Normální člověk by čekal, že ti, kteří tlačili za každou cenu Evropskou unii čím dál k centralizovanějšímu útvaru, si řeknou: „Aha, neděláme třeba něco špatně, když nám to ti voliči zamítli? Neděláme něco v rozporu s přáním veřejnosti?“ Takhle však sebereflexe bohužel neproběhla. Proběhlo to úplně jinak: „Neříkali jsme to těm lidem nějak moc otevřeně? Neměli bychom to zkusit ještě jednou a nebylo by lepší to trochu zakamuflovat?“ Výsledkem byl reparát v podobě Lisabonské smlouvy, která je – nevím úplně přesně – asi v 95 procentech obsahově totožná s euroústavou. Lisabonská smlouva je euroústava v rafinovanějším balení a procedurálně není schvalována referendem, jako byla původní euroústava. Je to cesta, jak obejít vůli voličů, kterou by mohli vyjádřit v referendech, která jim nyní byla zapovězena. Je to trik.

Když se podívám na byrokratické vládnutí v Evropské unii (byrokratický COREPER řídí de facto Radu) a poukážeme na to, že 60-70 procent českých zákonů jsou směrnice, které přichází z Bruselu a které český parlament pod hrozbou sankcí musí schválit, dá se hovořit o tom, že je v EU či v České republice ještě demokracie? Navíc směrnice jako legislativní akty schvalují jednotliví ministři členských států, tedy členové exekutivy. Není to učebnicový příklad porušování dělby moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní, jak byla například poprvé zakotvena a v ústavě Spojených států amerických?

Často bývá kritikům bezhlavé a zbrklé a skoro někdy řekl bych i násilné evropské centralizace předhazováno, že jsou proti kvůli obsahu, který integrace přináší. Tedy, že přináší vysokou míru regulace a že přináší určitý typ socialismu. Tak tomu ale není. Neznám nikoho z odpůrců socialismu, kdo by začal zpochybňovat národní stát a národní parlament jenom proto, že zrovna volby vyhráli sociální demokraté. Pokud je to demokrat, tak ví, že je to pořád jeho stát, a respektuje výsledky demokratických voleb a řekne si: „Příští volby třeba vyhraji já.“ S Evropskou unií je to ale jinak a nepochybně platí teze, že na některá rozhodnutí je akorát velká obec, na jiná je akorát velká Organizace spojených národů, ale na demokracii podle všeho je akorát tak velký národní stát. Proč to ale nemůže být Evropská unie? Ze dvou důvodů. Protože neexistuje evropský politický národ, a proto nemůže existovat průřezová napříč jednotlivými národními veřejnostmi existující politická veřejná debata, politická soutěž. Všimněme si, že v Evropské unii neexistuje legitimní „opozice Jejího Veličenstva“, abych tak řekl v uvozovkách, která si brousí zuby na to, že po příštích volbách bude vládnout ona. Taková alternativa vlády tam prostě neexistuje. Každý kritik je vyřazován ze hry a stavěn někam za postranní čáru eurofily nalajnovaného hřiště. Druhým důvodem nemožnosti existence demokracie na úrovni Evropské unie je, že moderní evropské demokratické státy vznikaly po staletí. Jejich obecné zvyklosti nebo psané ústavy jsou vypilovány do sebemenších podrobností a jedním z jejich základních principů jsou například tři pilíře moci: exekutivní, legislativní a justiční. V ústavách národních států existuje mnoho dalších rafinovaných systémů brzd a pojistek a možností veřejné kontroly. Ničím takovým Evropská unie nedisponuje, ale přitom disponuje jinými nástroji, které stát běžně využívá k prosazení své vůle vůči občanům. EU má některé znaky státu, především, co se týče moci vnutit svou vůli lidem, občanům, i státům, ale nemá ve srovnání s národním státem jeho kontrolní mechanismy. Proto kritici evropské centralizace kritizují právě tento demokratický deficit, a ne to, že zrovna v tuto chvíli je produktem těchto procesů nějaká forma eurosocialismu.

Občas se říká, že debata probíhá mezi zastánci národních států a federalisty, není to už ale o tom, že EU nesměřuje k federaci, ale k unifikovanému centralizovanému státu? Není to spíše o tom, že zde jsou zastánci centralizovaného byrokratického státu, kteří podporují Lisabonskou smlouvu, pak upřímní federalisté bojující proti byrokracii a neodpovědnosti politiků, jako je Declan Ganley, a pak obhájci demokracie v národních státech, jako je třeba Václav Klaus?

Jsou lidé, kteří uznávají, že institucím EU chybí demokratický rozměr a hovoří o demokratickém deficitu a chtějí otevřít debatu o možné reformě těchto institucí. Pak jsou lidé, kteří jsou naprosto hluší k této kritice a žádný demokratický deficit nevidí. A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že demokratický deficit existuje a že není opravitelný žádným inženýrským zavedením nového evropského politického národa a změnou parametrů některých institucí, ale to, že demokratický deficit sám vyrůstá z přílišné snahy o vysokou míru centralizace. Nevím tedy, zda je ještě vůbec možné mluvit v případě současného stavu EU o federalismu, protože míra autonomie jednotlivých složek v některých federálních útvarech je mnohem větší, než je dnes, ještě před přijetím Lisabonské smlouvy, v jednotlivých členských státech Evropské unie. Natožpak co by bylo po jejím schválení... Ještě bych se rád zmínil o jedné věci. Lidé názoru Václava Klause jsou neustále velmi urážlivě soustavně častováni nadávkami a nařčeními z nacionalismu a xenofobie. Slyšel jste někdy od Václava Klause, že by řekl, že český národ znamená víc než ostatní národy? Slyšel jste někdy, že by říkal, že Čech je něco více než Nečech? Jak je možné, že trpíme už mnoho let v české demokratické debatě toto nálepkování, že člověk , kterému vadí deficit demokracie EU, že člověk, jehož jedinou snahou je dosažení větší demokratičnosti některých procesů, dostává trvale nálepku nějakého xenofoba. Jak vůbec můžeme strpět, že debata o tak vážných věcech je takovým strašným způsobem degradována. Demokracie a svoboda jsou křehké věci a při každém náznaku jejich omezení bychom se měli mít na pozoru, už s ohledem na to, že sami máme neblahou historickou zkušenost s potíráním odlišných názorů.

www.euportal.cz

Parlamentní zpravodaj listopad 2008

Ptal se