Tedy že zrovna já budu muset bránit Ústavní soud, kterého se Městský soud v Praze rozhodl zbavit pravomocí...

Ne, vůbec mi nejde o obsah pondělního soudního rozhodnutí, kterým soud nakázal gymnáziu na Zatlance začít zase učit.

Jde mi o to, že v této zemi jedinou institucí, oprávněnou závazně říct, že něco je či není v souladu s ústavou, je Ústavní soud. Žádný jiný soud tuto pravomoc nemá. Nejsme v USA ani v jiné zemi anglosaského práva, kde v podstatě každý soud může dělat incidenční (v souvislosti s nějakým konkrétním případem) přezkum ústavnosti, což pak může cestou odvolání skončit až u Nejvyššího soudu ... ústavní soudy tam nemají a tohle je tam jediný způsob přezkumu ústavnosti.

Ano, zavedl bych u nás anglosaský model a zrušil bych Ústavní soud z fleku, ale respektuji, že naše ústava je prostě jiná, neanglosaská ...

... nicméně Městský soud v Praze v pondělí prostě sám rozhodl, že vládou vyhlášený nouzový stav - ten nový - je protiústavní.

====
Co se píše v Ústavě:

„Čl. 87

(1) Ústavní soud rozhoduje

...

(2) ...

(3) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud

a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se ZÁKONEM,

b) ....

Čl. 95

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“

======

Takže:

Mám ústavu, mám zákon a mám od něj se odvíjející podzákonný předpis (dále pro zjednodušení jen „vyhláška“).

Jaké situace mohou nastat?

1) Vyhláška není v souladu se zákonem. Vyhlášku obecný soud zruší, popř. neaplikuje, dál není co řešit. (čl. 95/1 Ústavy).

2) Vyhláška je v souladu se zákonem. Buď se s tím soud smíří, nebo prozkoumá, zda zákon není v rozporu s ústavou. Pokud se domnívá, že je v rozporu s ústavou, předloží zákon k posouzení Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy, čl. 87 odst. 3 a contrario).

Ale je z principu vyloučeno, aby vyhláška byla v souladu se zákonem a byla v rozporu s ústavou, aniž by v rozporu s ústavou nebyl i onen zákon.

To, že čl. 87 odst. 3 a čl. 95 odst. 2 mluví jen o zákonech a ne o ústavních zákonech, není nedopatření. Je to záměr, jehož smyslem je zachovat výklad ústavy (a tím i konzistentnost příslušné judikatury) Ústavnímu soudu. Nikde totiž není psáno, že Nejvyšší soud či Nejvyšší správní soud posoudí rozpor s ústavou stejně, jako by jej posoudil Ústavní soud.

A pokud by se to stalo, třeba v současném vládním bordelu, že vyhláška je v rozporu s ústavou, ale ne se zákonem, protože zákon nám z řetězce mezi ústavou a vyhláškou jaksi vypadl, pak je třeba jít cestou extenzivního výkladu čl. 95 odst. 2 a ne cestou extenzivního výkladu čl. 95 odst. 1. To znamená, že soud si nemůže v článku 95 odst. 1 přimyslel slovo „ústavním“ a místo „zákonem“ číst „ústavním zákonem“, jak to teď předvedl Městský soud v Praze, ale může podobnou operaci provést u čl. 95 odst. 2 a předložit Ústavnímu soudu k posouzení jiný právní předpis, který není zákonem.

Ale pokud se o to Městský soud v Praze ani nepokusil, udělal první krok k tomu, aby ústavnost mohly postupně posuzovat všechny obecné soudy. Ale v takové situaci ztratí smysl další existence Ústavního soudu.