Všichni se už usnesli, že volby znamenají požadavek po změně otrlosti politických elit a jejich evidentní korupční praxe. Nově zvolení slibují mýcení korupce a obnovení věrohodnosti v politice.

Všimněme si, že stará parta ještě na poslední chvíli zahrála hru na (protikorupční) balíček, marně. Hlas tento, hlas Jákobův, ale ruce tyto, ruce Ezaua, věrohodnost je víc než balíčkový mariáš. Mimo to, balíčková politika je - a vždy byla - jen kouřovou clonou, poddruhem hry „chybí legislativa.“. Vždy měla jen zastřít odpovědnost za nerespektování či nevyužívání pravidel stávajících.

Je-li volební výsledek koncem balíčkového alibismu, pak máme naději. Ne balíčky, ale samozřejmost dodržování pravidel a dovozování odpovědnosti politiků je cestou. V rozporu se zákonem Začněme banalitou, že moc je omezena ústavou. Omezení je formulováno jasně a představuje dávné a definitivní vyřešení konfliktu mezi sférou soukromou a veřejnou. Jinak řečeno, občan, nositel nezadatelných práv, je ústavou chráněn před politickou mocí; on sám může vše, co není zakázáno, stát naopak může (státní moc vykonávat) jen to, co je výslovně dovoleno (zákonem a způsoby, jež zákon stanoví).

Zdá se to být samozřejmé, ale český stát se to dosud nenaučil.

Kupříkladu zákon uložil pacientům platit „zdravotnické poplatky“ a zdravotnickým zařízením je vybírat. Jednobarevná krajská samospráva se rozhodla je prostě nevybírat a volila pro to rozmanitě komplikované způsoby. Představitelé samosprávy spáchali rozmanité delikty včetně nedovolené veřejné podpory. Veřejná moc (zde decentralizovaná na samosprávu) byla vykonávána jinak, než zákon stanoví. To bylo jasné od počátku; politická moc se vzepřela vlastním zákonům. Jde samozřejmě i o to, že byly vyházené desetimiliony z veřejných prostředků. Ale skutečně devastující je zkušenost, že moc si může se zákony pohrávat či je otevřeně odmítat, ač sama je povolána je garantovat.

Když se na věc přijde, moc praví, že neví, že by „to“ bylo v rozporu se zákonem. Zavádí se via facti nové pravidlo veřejného práva, totiž že neznalost zákona úřední osobou omlouvá.

Další příklad: Již osm let zákon určuje, že v řízeních před soudy a rozhodčími orgány jedná jménem státu k tomu zákonem zřízený úřad, nikoli ministerstva. Jde-li však o případ, kdy si třeba hravý náměstek takového jednoho ministerstva chce pohrát se státním majetkem, lze zákon ignorovat. „Stát“ není varován ani tím, že dotyčný si ke hře přizve ještě privátní kamarády, tuzemské s dobrými styky i z offshore domicilů. Ač upozorňován soudy, toleruje, že po celou jednu procesní fázi řízení politický orgán nahradí orgán odborný a k jednání ze zákona kompetentní a jedná sám. Přičemž zákon výslovně stanoví, že procesní jednání politického orgánu v takovém řízení je neúčinné.

Ergo: stát současně vyhlašuje tvrdý postup ve sporu - ano, jde o známý arbitrážní spor - a současně na obranu v něm zcela rezignuje. Neboť toleruje postupy ministerstva, které nemohou mít sebemenší právní účinky. Je to stejné, jako by se rozhodl váš berňák udělit stavební povolení nebo okresní policejní ředitelství rozvést vaše manželství. Jednoduchý trik Jednání státu mimo kompetence jeho složek není výjimkou a jakákoli účinná kontrola chybí. Zdá se, že stačí jednoduchý trik, stačí o zákonu nevědět a veřejnosti nabídnout - další trik - posudek nezávislé právní (auditorské, dosaďte libovolné) kanceláře, a to renomované. Basta. Vzpomeňte, i o osudu loňských předčasných voleb rozhodla expertiza „renomované právní firmy“. Kauza Opencard je zřejma už každému - ale čeká se na třetí nezávislý audit.

A tím přecházíme k dalšímu samozřejmému požadavku, jmenovité odpovědnosti za politické rozhodování. Zatím je masově nahrazeno neodpovědností bezejmenných renomovaných a nezávislých odborníků. Nejde předně o to, že spolek přátel státních aktiv se dostává k miliardovým částkám za něco, co je náplní rovněž placené státní správy... Jde o podstatnější důsledek, a tím je skutečná privatizace politické moci.

Tedy, k odstranění bující korupce zapomeňme na balíčky a obnovme obyčejnou odpovědnost těch, kteří ji mají nést. Je úplně lhostejné, kolik renomovaných kanceláří a kolik auditů - také nezávislých, byť placených samým alibistou z veřejných prostředků - jim alibi poskytuje.

LN, 9.6.2010

Autor, bývalý místopředseda vlády a ministr spravedlnosti za ODA, zastupoval ve sporu se státem jako advokát společnost Diag Human