Vlídná katechetka mi jako prvňáčkovi vložila do vědomí představu, že jednou všichni staneme před Posledním soudem. Běžní hříšníci si před vstupem do ráje pobudou nějakou dobu v očistci, nenapravitelné hříšníky očekává věčné soužení v pekle.

Po nedělním vystoupení pana prezidenta v Partii TV Prima mám obavy, že vyslovením podpory myšlence revize zákona č.428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi si právě zajistil odsouzení do pekla. Tak jednoznačný útok na majetkové zájmy církví, především církve římskokatolické, přece nelze odčinit dočasným umístěním v očistci. Vidím v tom ovšem i předzvěst svého posmrtného údělu, poněvadž pan prezident se v tomto případě velmi přesně přiblížil mému hodnocení zákona, vyjádřenému v několika článcích, z nichž odkazuji aspoň na dva příklady.

Naproti tomu parta politických pletichářů, kteří proti mínění velké části národa a za cenu brutálního převálcování opozice protlačili zákon legislativním procesem, si jistě vysloužila odpustky, které jí zajistí přívětivé zacházení ze strany soudců Posledního soudu. Zvláštní příděl odpustků si určitě vysloužil Petr Nečas za uspěchané uzavření smluv s církvemi, jímž ochránil jejich finanční nároky před následky případného zrušení zákona ústavním nálezem. Mimořádného ocenění zásluh se jistě dočká také Miroslav Machiavelli Kalousek za nápad vydat církvím dluhopisy. Pokud by jej stačil uskutečnit, ani případné zrušení zákona a odstoupení státu od Nečasových smluv by je o peníze nepřipravilo. Něco odpustků se asi dostalo i Marku Bendovi za horlivé demagogické mlácení prázdné slámy na podporu tohoto "tunelu" do státních financí.

Na vyjádření pana prezidenta mě trochu překvapuje, že se nezmínil o vůbec nejsnazším způsobu nápravy rozhazovačnosti předkladatelů zákona: návratu církví, zejména římskokatolické, ke křesťanské pokoře, k následnému pochopení nepřiměřenosti kořisti poskytnuté zákonem a k výslednému dobrovolnému odmítnutí její části. Miloše Zemana ale asi nic takového nenapadlo, protože si je vědom stejně dobře jako já, že hamižným prelátům je představa chudoby jako křesťanské ctnosti cizí a pochopení pro finanční situaci státu od nich nelze očekávat.

Byť je mi přístup pana prezidenta k zákonu č.428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi blízký, vnímám jej současně jako další důkaz jeho nedbání neúprosnosti formálního vymezení právních vztahů. Jediným rozumným způsobem omezení finančních náhrad církvím by bylo přijetí novely zákona, kterou do Sněmovny pohotově dodala strana Věci veřejné. Ostatní strany ale zabránily jejímu zařazení na pořad jednání, v nejlepším případě daly před novelou - vrabcem v hrsti - přednost ústavní stížnosti - holubu na střeše. Milošem Zemanem předpokládaná úprava zákona by byla téměř bezcenná, protože by neměla zpětnou účinnost. Změna smluv, které s církvemi uzavřel Petr Nečas, není možná bez jejich souhlasu. Na druhé straně pro jejich úpravu není novelizace zákona nezbytná, k dosažení téhož účinku by stačilo procitnutí církví ke křesťanské pokoře (viz výše). Pokud by ale stát snížil smluvní rozsah finančních náhrad podle novelizovaného zákona bez dohody s církvemi, musel by počítat s odporem soudními žalobami nebo arbitrážemi. V těchto sporech by nemohl uspět. K dosažení úspěchu novelizace zákona by bylo možné dospět pouze vytvořením takové společenské atmosféry, v které by si církve nedovolily klást odpor. Z tohoto pohledu musíme připustit, že referendum by mohlo být užitečné.

Zmíněným vyjádřením na sebe Miloš Zeman opět prozradil, že právo a nástroje vynucování práva považuje za pouhé prostředky k dosažení politických cílů. Je to přesný opak k představě vlády práva, jakou prosazoval např. zesnulý bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl: právo je základním pevným rámcem fungování státu, politika a exekutivní činnosti se mohou vyvíjet pouze v jeho hranicích. Od pojmu "vláda práva" je blízko k Masarykově zásadě, že "politika se má dělat sub speciae aeternitatis". Miloš Zeman je sice velkým ctitelem Tomáše G. Masaryka, ale nadřazuje politiku všemu ostatnímu a zaměřuje se na populární krátkodobé cíle, nestaraje se o vzdálenější budoucnost.

Tento prezident tedy vývoj republiky k právnímu státu usměrňovat nebude, protože jeho potřebu nepociťuje. Přezíravý postoj k významu zdravého právního prostředí Miloš Zeman navíc projevil v těchto dnech ještě jednou, a to v přístupu ke jmenování Radovana Suchánka ústavním soudcem. Výběrem kandidáta, který je aktivním členem ČSSD a dlouhodobě se angažuje v jejích službách, pokračuje v přizpůsobování složení soudcovského sboru svým politickým cílům. Ke všemu o výběru kandidáta se radí s levicově orientovaným předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, jemuž ale spoluúčast na výběru nových soudců nepřísluší. Způsob, jímž se Miloš Zeman chová k Ústavnímu soudu společně s jeho předsedou, může mít účinky útoku na jeho nezávislost. Například zmíněný kandidát se jistě bude cítit zavázán, protože věkově je téměř na hranici volitelnosti a ve výkonu právnických profesí dosáhl pouze nevýznamných postavení odborného asistenta a advokátního koncipienta.

Ovšem chování Miloše Zemana nijak nevybočuje z dobových zvyklostí. Naše politická reprezentace sice pojem "právní stát" skloňuje ve všech pádech, ale od Listopadu 1989 dosud nedospěla k pocitu potřeby pevného a rozumného právního řádu. Právo zůstává stále Popelkou. Je to možná důsledek toho, že slušné právní poměry skončily v r. 1938 a od té doby politická vůle většinou vítězila nad právem, na což jsme si během let zvykli a většině lidí to nevadí, dokud se jim nestane křivda.