25.11.2020 | Svátek má Kateřina


PRÁVO: Konečné řešení české otázky...

30.6.2012

... na pozadí pádu ministra Pospíšila

Připomínat českým občanům, co znamená slovní obrat "konečné řešení", je asi zbytečné. Základem je vždy odepření práv občanům včetně práva na spravedlivý proces. Správně se při výuce historie nacismu zdůrazňuje, že hlavním nositelem a také i vykonavatelem zrůdné nacistické ideologie se stali soudci a mnoho jich bylo po válce za takové rozhodování popraveno. Často v den, kdy do místa soudu vstoupily spojenecké jednotky. Dohled nad výkonem soudní moci, který je svěřen ministerstvu spravedlnosti, proto rozhodně není žádnou formální věcí.

Soudní nekontrolovaná mašinérie současného Česka, zdá se, znovu zavedla podobné řešení let totalit, jako jeden z podkladů svého soudního rozhodování. O jakési "konečné řešení české otázky" se nově pokusil jako první obvodní soud v Praze. Není-li to ovšem příprava pro něco zcela jiného.

Případ je totiž skutečně k neuvěření. Otázkou je, zda je případem výjimečným či zda budou následovat další obdobné rozsudky nebo zda se tohoto rozsudku využije v prokázaných korupčních kauzách ve prospěch obviněných.

Zdánlivě banální příběh je o pronájmu bytu a jeho vybavení. Český občan pronajal svůj byt i s dost komfortním vybavením zahraničnímu nájemci, nikoliv ale občanu z Evropské unie. Po roce a půl zahraniční nájemce ze země třetího světa přestal hradit smlouvou sjednané platby a u vstupních dveří si vyměnil zámek, aby majitel nemohl zkontrolovat stav vybavení bytu a případné poškození. Náhradní klíč, který měl majiteli podle smlouvy vydat, mu nedal, přestože majitel nikdy za 15 let pronajímání nemovitosti klíč nezneužil a do bytu bez svolení všech předchozích nájemníků nikdy nevstoupil. Klíč sloužil především pro mimořádné havarijní situace, obvykle zapomenutou tekoucí vodu, která pak vyplavovala ostatní bytové jednotky. Také kontrola vybavení před případnou omylnou exekucí byla důvodem, proč majitel bytu všem nájemníkům ve smlouvě zakázal výměnu zámku bez toho, že by obdržel náhradní klíč, pokud by bylo nutné poškozený zámek vyměnit.

Majitel bytu také na základě platného a účinného zákona musel vstoupit do tzv. Sdružení vlastníků bytových jednotek (zákon č.72/1994 Sb. ze dne 24. března 1994), neboť s bytem každý vlastník nabývá i díl pozemku a společných prostor, o které se vlastníci musí solidárně starat. Zákon jim ovšem svěřuje kontrolní funkci, kdy mohou ovlivňovat svým hlasováním na schůzi vlastníků provádění společné péče, ale jen do výše svých vlastnických podílů. Náklady na byt se tak skládají z průběžných položek označovaných jako dodávky služeb (spotřeba vody, tepla, el. energie) a z položek označovaných ve vyúčtovacích výkazech jako poplatky zahrnující jak nepravidelné údržbové poplatky společných prostor, tak i příp. náklady na organizaci, která se o dům celkově stará.

Je tedy pochopitelné, že smlouva vlastníka bytu s každým nájemcem byla finančně strukturována do tří oddělených a kontrolovatelných částí:

1. Výše nájemného

2. Výše záloh na průběžné služby

3. Poplatky související

Zahraniční nájemce, který přestal hradit českému pronajímateli smluvně sjednané části, nejenže mu nevydal klíč od vstupního vchodu (čímž vystavil vlastníka bytu riziku exekuce na jeho vybavení bez možnosti se neoprávněné exekuci v předepsaném čase bránit), ale navíc odmítl byt opustit a dál jej bez řádného placení užíval. A to i po obdržení písemné a prokazatelně doručené výpovědi.

Vlastník postupoval tedy standardním způsobem. Obrátil se o pomoc na Policii ČR a posléze i na civilní soud. Škodu, kterou mu zahraniční nájemce způsobil, civilnímu soudu ve své žalobě vyčíslil a vyšetřujícím policistům řádně prokázal, že zahraničnímu nájemníkovi, vzhledem k neplacení závazků vyplývajících mu ze smlouvy, poslal doporučeně výpověď, tak jak to smlouva umožňovala. Dále prokázal, že podle dokladů ověřených Českou poštou si tento neplatič výpověď převzal, ale nijak na ni nereagoval a byt neopustil. Práce policistů proto byla velmi snadná. Pod dohledem státní zástupkyně bylo shledáno spáchání trestného činu, a to tak zjevné, že na vyřízení stačilo zkrácené trestní řízení, a obvodní soud v Praze proto vydal trestní příkaz, kde nájemníkovi uložil jak finanční pokutu, tak i úhradu soudních nákladů.

Tady příběh právního státu ale končí. Soud totiž následně zcela obrátil.

Proti trestnímu příkazu je možné podat odpor a ten také trestně jednající nájemník podal. Tatáž soudkyně (sic!) obvodního soudu v Praze, která původně vydala trestní příkaz, pak provedla výslechy všech stran, a přestože výpovědi poškozeného vlastníka bytu zaznamenané na pěti stránkách vysvětlujícího podání a dále na třech stránkách ověřovacího policejního protokolu se shodovaly, soudkyně došla k názoru, že trestný čin se nestal a neplatícího nájemníka, který si byt zvesela užíval v rozporu se smlouvou, platnou výpovědí i platnými českými zákony, plně osvobodila.

Aby soudkyně obvodního soudu v Praze mohla dosáhnout takového rozsudku, přestože všechny prvky trestné činnosti, jak je stanovuje platný a účinný Trestní zákoník, byly cizím občanem naplněny, musela si soudkyně vypomoci v odůvodnění rozsudku.

Než se odůvodněním rozsudku budeme zaobírat, je vhodné připomenout několik faktorů, které jak Policie ČR, tak státní zástupkyně nepřehlédla. Vzhledem ke společenské škodlivosti trestného činu zahraničního občana se samozřejmě ze strany nájemníka jednalo o přečin. Leč kdyby se takto mohl chovat jakýkoliv cizinec, pak by se hotely, penziony i pronajímatelé bytů či aut brzy stali terčem podobného útoku. Stejně tak leasingové společnosti by také jistě nerady viděly, jak jim zákazník neplatí, prohlásí uhrazené platby dílem za přeplatek a předmět leasingu jim nevrátí.

A co kdyby metodu tvrzení o právu retroaktivní výpovědi obsahu části smlouvy, kterým se nájemce ohání a soud mu uznal za právně platné (sic!), začaly uplatňovat dlužící obchodní firmy ze zemí třetího světa? Pro mnoho evropských a českých firem by to znamenalo jistý bankrot. Dodejme už jen, že protože Ústavní soud svým podivným nálezem zakázal v případě osvobozujícího rozsudku v trestním řízení státním žalobcům se odvolávat, je rozsudek konečný a platný a cizinec potrestán nebyl a už ani být nemůže.

Proč lze tedy hovořit o zjevné nekontrolovatelnosti soudní moci? Jak již výše uvedeno, základ soudní zvůle je v odůvodnění rozsudku. Aby soudkyně mohla vynést svůj osvobozující rozsudek nad zjevně trestným činem cizince, musela se nějak vyrovnat s tím, že

a) cizinec neplatil podle sjednané písemné smlouvy

b) obýval byt protiprávně po řádně doručené a platné výpovědi, a způsobil tak vlastníku bytu prokazatelnou škodu

c) všechny znaky trestného činu, tak jak je zákon definuje, byly naplněny, státní zástupkyně shledala spáchání trestného činu a podala jménem státu návrh na potrestání ve zkráceném řízení, neboť případ byl od počátku jasný a zřejmý.

Poprvé soudkyně dovodila, že cizinec má právo (ačkoliv to výslovně jak české, tak samozřejmě evropské, americké i jiné právo zakazuje!) retroaktivně a o své vůli ústně a bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí nebo přezkumu prohlásit jakoukoliv sjednanou část smlouvy zpětně za neplatnou. Takový zjevně neprávní úkon ale mohl v minulosti beztrestně provést pouze nacistický nebo komunistický režim.

Podruhé soudkyně souhlasila s tím, že když si cizinec pouze o své vůli může svévolně prohlásit, že poplatky vyměřené k pronajatému bytu a vztahující se ke společným částem domu platit nebude, tak není důvod, aby je pronajímateli platil. Přestože společné prostory prokazatelně užíval a k jejich placení se výslovně smluvně předem zavázal. A je to navíc smluvně logické, když je zřejmé, že nájemník nemůže do bytu a z bytu vlétnout oknem a musí nesporně část společných prostor užívat, stejně tak jako musel užívat společných prostor pro využití pronajaté sklepní kóje je umístěna ve společných částech domu. Tuto nespornost ale soudkyně obvodního soudu v Praze neshledala.

Potřetí soudkyně bez jakékoliv opory v jakémkoliv zákoně dovodila, že cizinec nejenže může vůči českému občanu kdykoliv prohlásit v podstatě jakoukoliv část smlouvy retroaktivně za neplatnou, ale může si dosud uhrazené platby slovně zpětně přivlastnit (!) a to opět bez jakéhokoliv soudního přezkumu či rozsudku a provést si svévolné a jednostranné započtení takto vzniklého finančního převisu vůči druhé smluvní straně.

Počtvrté proto soudkyně dovodila, že nájemce vlastně vůbec není dlužníkem, ale naopak majitel bytu je dlužník (!), když dle platné smlouvy vyúčtoval úhradu poplatků, které částečně dostal zaplaceny, a které si ale zpětně svým jednorázovým výrokem "přivlastnil" cizinec. A to opakujme, že přestože jsou vlastníku bytu úhrady poplatků českými zákony nařízeny a nájemce se k jejich placení předem výslovně smluvně zavázal. Soudkyně usoudila, že cizinec nic, co nechce, českému občanu platit nemusí, i když se k takovému závazku předem přihlásil. Že by se bez takového zásadního souhlasu cizince nájemní smlouva vůbec neuzavřela, je asi zbytečné dodávat.

Popáté soudkyně anulovala i část platné smlouvy a potvrdila, že pokud vlastník bytu žádal v souladu se smlouvou po nájemníkovi vydání nájemcem změněného klíče od svého bytu, pak na takový požadavek nemá vlastník bytu nárok (?!!) a podle jejího právního názoru tak sám údajně signalizoval, že se může dopustit trestné činnosti vstupu do bytu bez vědomí nájemce. (Opravdu se nejedná o žert, spis o tom vypovídá zcela jasně).

Pošesté soudkyně uznala, že se sice český občan musí řídit platnými zákony a závazky ze smlouvy, ale v podstatě uvedla, že cizinec tak činit nemusí. (Nedivme se, že obdobně si myslí někteří čeští politici, že i oni se platným právem řídit nemusí.) Argument nájemníka, že škodu již zažaloval u civilního soudu (a ten mu v první části svým vydaným platebním rozkazem vyhověl) nepokládala za podstatné. Sama proto rozhodla, že vlastníkovi bytu žádná škoda nevznikla. Ačkoliv právní praxe striktně říká, že překážka litispendence v procesním právu brání, aby jiný soud rozhodl o téže věci, dané identickými účastníky řízení, soudkyni toto pravidlo právního státu nezajímalo. Navíc vlastník bytu u trestního soudu škodu vůbec neuplatňoval, takže takový návrh soudkyni ani předložen nebyl. A co není soudu předloženo, o tom soud vůbec rozhodovat nesmí. Další právní zásada, a to zásada obžalovací, tak byla soudkyní zcela porušena.

Soudkyně proto v rozporu se zjištěnými a prokázanými skutečnostmi a platným právem neuznala výpověď z bytu za platnou, neboť retroaktivní samoprohlášení cizince, jímž si přisvojil zpět část již uhrazených plateb z platné smlouvy, pokládala za dostatečné pro anulování všech právních úkonů a to jak:

1. Anulování obsahu smlouvy se zpětnou účinností od počátku jejího uzavření ve prospěch cizince

2. Anulování doručené a převzaté výpovědi ve prospěch cizince

3. Anulování veškerého vyšetřování a předložených důkazů Policií ČR, opět ve prospěch cizince

4. Anulování právního názoru státní zástupkyně ( a Policie ČR) a jí podané žaloby jménem státu, a to opět ve prospěch cizince

Fakt, že cizinec, který dluhy neuhradil, nakonec zhruba měsíc po podané žalobě k civilnímu soudu nezákonně obývaný byt opustil, pokládala dokonce za řádné předání bytu, přestože žádný předávací protokol samozřejmě vůbec nevznikl. Složenou kauci na zjištěné škody pak zcela v rozporu s výslovným textem smlouvy prohlásila za předem hrazené nájemné, ačkoliv následnou kontrolou už opuštěného bytu se zjistilo nemalé poškození pronajatého vybavení a protokol o stavu i s fotografickou dokumentací a vyčíslením škod byl nájemníkovi doručen.

Všem českým občanům, obchodním společnostem i de facto českému státu tato soudkyně obvodního soudu v Praze pak vzkázala, že pokud jim někdo z ciziny v jakémkoliv případě obchodního vztahu zcela svévolně a retroaktivně vypoví část smlouvy (může jít o dodávky zboží, služeb, závazky na finanční nebo dopravní služby apod.), pak je cizinec k takovým ústně provedeným úkonům plně zmocněn a veškeré jeho závazky se tímto anulují.

Je proto logické, že rozsudek i odůvodnění soudkyně obvodního soudu v Praze příliš připomíná "konečné řešení české otázky", samozřejmě i s tou poznámkou, že jeho využití v korupčních kauzách se doslova nabízí. Vždyť více a ještě hruběji porušit platné právo snad ani nelze.

Shrnujeme, že čeští občané, ani české podnikatelské subjekty nemají podle pražské soudkyně právo se nezákonnému jednání cizinců bránit, a to ani obrácením se na Policii České republiky ani na Státní zastupitelství České republiky. Policie a státní zastupitelství pak nesmí nezákonnou činnost cizinců posuzovat jako činnost trestnou ani v případě, že tak Trestní zákoník stanoví a jsou znaky trestného činu splněny.

Škody, které českým občanům, obchodním společnostem, příp. českému státu podle platných smluv vzniknou nezákonnou činností cizinců, nejsou žádnými škodami, protože podle soudkyně obvodního soudu v Praze je prohlášení cizince o funkci a obsahu uzavřených smluv nadřazené jak českému právu, tak i všem mezinárodním právním zásadám, jako je:

a) Pacta sunt servanda, tj. smlouvy se musí dodržovat – pro cizince působící v Česku je to podle obvodního soudu v Praze zásada neplatná a ten ji vůči českému subjektu dodržovat nemusí

b) Obě strany sporu jsou si před soudem rovny – český občan nebo v česku působící obchodní společnost, příp. český stát si není před soudem s cizincem roven a rovnosti se ve sporu s cizincem domáhat nemůže a nesmí tak činit ani za pomoci Policie ČR a součinnosti státního zástupce.

c) Civilní soudy projednávající žaloby na škody vzniklé z trestné činnosti cizinců musí, přestože jejich řízení bylo započato dříve, vyčkat, až jak o škodě rozhodne trestní soud, a to i tehdy, když poškozená strana v tomto trestním řízení škodu vůbec neuplatňuje, neboť se jedná o nově a precedentně zavedené právo trestního soudu uplatněné a praktikované soudkyní obvodního soudu v Praze

d) Zahraniční cizinci, neobčané Evropské unie, požívají zvláštních, soudkyní obvodního soudu v Praze přiznaných práv a zvláštních ochran, kdy podstatou je, že se na ně nevztahují platné zákony ani české, ani evropské, které byly Českou republikou přijaty a ratifikovány a jejich případní trestní činnost podle platného Trestního zákoníku tak nesmí být podle tohoto zákona vůbec posuzována

Skutečností proto zůstává, že zcela absurdní a mimořádně špatný rozsudek pražské soudkyně obvodního soudu a jeho odůvodnění je v rozporu s Listinou základní práv a svobod, v rozporu s Ústavou České republiky, v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, v rozporu s Listinou základních práv Evropské unie, v rozporu s Mezinárodním paktem OSN o občanských a politických právech, v rozporu s primárním právem Evropské unie a právními zásadami Evropského soudního dvora (všechny uvedené dokumenty Česká republika ratifikovala, takže jsou v Česku platné a účinné), stejně tak v rozporu s judikáty Evropského soudního dvora, které jsou pro Českou republiku závazné.

Soudkyně, která "náhle prohlédla" a změnila svůj vlastní rozsudek, je jenom odrazem dohledu ministerstva spravedlnosti (ale žel i Soudcovské unie) nad výkonem v zásadě mimořádné moci. Ale demokracie je o kontrole státní moci a tam, kde kontrola není, tam si soudce vynese klidně rozsudek tak ostudný, jako je ve výše uvedeném případě.

Je přirozené, že každého musí napadnout, zda již existující platný rozsudek soudkyně obvodního soudu v Praze není jen přípravou pro rozsudky jiné, a to v kauzách Rath, Parkanová, Bárta, Kocourek a další. Jako precedens by rozhodně sloužit mohl. Je-li možné soudem prohlásit Trestní zákoník za neplatný v banálním případě, pak tam, kde půjde o korupční miliony, se o to více bude někdo snažit. Je to právě nezájem ministerstva spravedlnosti o to, jak soudy, resp. soudci plní svou ústavní povinnost dodržovat při svém výkonu platné zákony a mezinárodní smlouvy (pozn. Čl. 95 Ústavy).

Pád ministra Pospíšila může mít mnoho politických důvodů, ale je-li soudnictví ve stavu, který dnes vidíme, a víme, že ministr má nástroje, které to mohou změnit, pak je zřejmé, že Pospíšil se o to ani nepokusil a některým soudcům jeho nezájem signalizoval možnost užití neuvěřitelné zjevné soudní zvůle, jak zde uvedený případ dokumentuje. Jeho pád je proto zasloužený.

P.S. Český vlastník bytu nedovolil zveřejnit ani své jméno, ani příslušný soud a ani jméno soudkyně. Obává se, že v zemi, kde je možné beztrestně vynést takový diskriminační rozsudek, se žádné spravedlnosti nedovolá, a nerad by byl terčem mafie českého soudnictví, jak o ní hovořila bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. To mu ani za tu ztrátu, kterou utrpěl, prostě nestojí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.