Při přípravě reforem je užitečné provést pečlivou analýzu odhadu objektivních předpokladů pro úspěch zamýšlených projektů a také účinku jejich zavedení v poměru k nezbytně vynaloženým materiálním i nemateriálním vnosům. Odstrašujícím příkladem důsledků opomenutí těchto zásad je někdejší hit mediálního doprovodu projednávání nového trestního zákona: zavedení trestu domácího vězení. Ministr Jiří Pospíšil jej tehdy uváděl jako jednu z nejvýznamnějších ze zaváděných změn, odkazoval na zkušenosti z jiných zemí a sliboval značné finanční úspory. Očekávalo se, že novinka odlehčí přeplněným věznicím, na jejichž rozšiřování stát již před vypuknutím finanční krize neměl peníze. Ještě v září r. 2009 ministerstvo spravedlnosti odhadovalo na základě analýz, které vznikly během jeho mandátu, že ke konci r. 2010 bude výkon trestu domácího vězení vykonávat asi 1000 odsouzených, jejichž střežení bude přibližně o tři čtvrtě miliardy levnější než obvyklý způsob výkonu trestu. Přišlo ale zklamání: ve skutečnosti místo tisícovky jich na konci roku byla přibližně stovka a úspory pohltilo rozšíření stavu pracovníků Probační a mediační služby ČR.

Důvodem nedosažení očekávaného prospěchu ze zavedení novinky je jistě také konzervativismus soudců a jejich nechuť zabývat se složitým řízením před ukládáním trestu. Ale nejvýznamnější je zanedbání technické a organizační přípravy, tj. nezabezpečení elektronických náramků a agentury, která by prováděla dozor nad odsouzenými. Není dost dobře možné přesvědčovat soudce, aby ukládali tento druh trestu, je-li jeho výkon zajištěn nespolehlivou improvizací.

Jiří Pospíšil tuto stránku zavedení nového druhu trestu podcenil. Když pak viděl, že do počátku účinnosti nového zákona zpoždění příprav nedožene, rozhodl se odročit novelou účinnost ustanovení o trestu domácího vězení o rok. Kvůli pádu vlády to nestihl. Jeho nástupkyně Daniela Kovářová se pustila jinou cestou: zaslepena skvělými prognózami, které její předchůdce zanechal, na přechodnou dobu nahradila náramky dozorem nad odsouzenými, vykonávaným pracovníky Probační a mediační služby ČR. Bylo to až dobrodružné rozhodnutí, nicméně trest domácího vězení se vykonává a časem snad i ty náramky budou. Je možné, že nespuštění používání nového trestu od začátku účinnosti nového trestního zákona by mělo za následek víceleté zpoždění, možná i úplné upuštění od projektu. I tak si ještě odsouzení na plný rozjezd užívání trestu domácího vězení počkají hodně dlouho, protože Jiří Pospíšil na začátku svého druhého mandátu pocítil neodbytné nutkání rozdupat bábovičky, jež si na jeho písečku v jeho nepřítomnosti uplácala nezbedná holčička, a mimo jiné zrušil tendr na vyhledání dodavatele elektronických náramků a hlídacích služeb. Nový tendr dosud nebyl vypsán. Podle výše zmíněných odhadů stojí každý rok zpoždění stát tři čtvrtě miliardy korun českých…

K hitům současného zavádění protikorupčních opatření patří zřízení Generální inspekce bezpečnostních sborů, od něhož se očekává podstatné zkvalitnění vnějšího dohledu nad činností složek, jež budou podřízeny jejímu dozoru. Tato inovace se od zavedení trestu domácího vězení zásadně liší: rozhodne-li se dnes ministerstvo spravedlnosti upustit od jeho zavedení, nic zvláštního se nestane. Naproti tomu vrátit organizaci inspekčních složek do stavu před zřízením Generální inspekce by bylo obtížné, nákladné a velmi nepříznivě by ovlivnilo kvalitu jejich činnosti.

Výše uvedené by proto mělo být varováním: ukvapenost při přípravě zákona a vyvolaných organizačních změn se může nevyplatit. Na rychle sepsaný a v časové tísni vydaný legislativní zmetek by doplácela Generální inspekce a jí podřízené složky mnoho let.

Základní myšlenka reformy je lákavá: přenesení inspekční činnosti nad bezpečnostními sbory na vyčleněnou službu s velkými pravomocemi a zcela nezávislou na dozorovaných složkách by mělo přispět ke zkvalitnění práce všech kontrolovaných institucí. Projekt má ale také různá úskalí, jejichž zanedbání může mít nemilé následky.

Generální inspekce bude mít nadresortní působnost, přičemž resortům bude odebrán dosud užívaný nástroj dozoru nad činností bezpečnostních složek, za které odpovídají. Dojde k porušení zásady správného řízení, podle které ten, kdo řídí a nese odpovědnost, vykonává také kontrolu a má nástroje k vynucování poslušnosti podřízených. Je proto nezbytné velmi dobře promyslet mechanismy součinnosti resortů s Generální inspekcí tak, aby inspekční činnost beze zbytku pokrývala potřeby ministerstev a jim podřízených sborů.

Předpokládám, že do Generální inspekce přejde většina současných příslušníků Inspekce PČR a dalších příbuzných služeb. Nemyslím, že to je jednoznačně dobře, protože např. sbor příslušníků IPČR je propojen sítí neformálních osobních vazeb s policisty - bývalými kolegy, které mohou ovlivňovat případné vyšetřování podezření o jejich trestné činnosti. Ideální by bylo vybudovat Generální inspekci „na zelené louce“ a obsadit ji lidmi bez závazků k bývalým kolegům.

Prosadit takový záměr není zřejmě možné. Bylo by neúčelné bojovat proti ustálenému přesvědčení, že např. policisty mohou vyšetřovat zase jen policisté, protože nikdo jiný nezná lidi, způsob jejich práce a prostředí. Bylo by ale krajně neodpovědné převzít zcela mechanicky do nově budované služby všechny příslušníky současných inspekčních útvarů. Zásadní organizační přestavba by měla být příležitostí k jejich vytřídění podle kvality.

Nároky na úroveň činnosti Generální inspekce budou vysoké. Vedle vnitřního kontrolního systému musí být proto kontrolována velmi silným orgánem vnějšího dozoru, který bude mít oprávnění vyšetřovat případná konkrétní podezření na její pochybení.

Jeho potřeba vyplývá i z toho, že v Generální inspekci nebudou sloužit andělé, ale lidé s nejrůznějšími sklony a vztahy, které je mohou svádět k nesprávnému výkonu služby. Připomínám, že příslušníci Inspekce byli v minulosti několikrát přistiženi při různých nepravostech až do úrovně protiústavního jednání.

Speciálním problémem je dvojí podřízenost PČR, působící jako orgán činný v trestním řízení, kde nad zákonností jejího postupu dohlíží státní zastupitelství. V současné situaci resortní kontrolní a inspekční orgány mají snahu nepouštět se do prověřování podezření z trestné činnosti proti policistům, kteří si je přivodili při plnění úkonů trestního řízení: okolnost, že napadené jednání buď nezpozoroval nebo toleroval dozorový státní zástupce, se apriorně považuje za záruku nesmyslnosti podezření. Mám obavy, že díky tomu občas unikají policisté trestům za zneužití pravomoci.

Uvedu příklad: při prověřování trestního oznámení pro pokus o znásilnění mladistvé provedli policisté ohledání místa činu a sepsali o něm protokol. Skutkový děj se měl odehrát v malém sklepě, který byl uzamčený a majitel do něj chodil jen zřídka. Policisté dorazili na místo činu dva dny po oznámeném pokusu o znásilnění. Při ohledání zjistili, že vstupní dveře jsou porostlé nepotrhanými, zaprášenými, zjevně starými pavučinami. Na podlaze byla vrstva prachu, v které nebyly trasologické stopy. Nenašli daktyloskopické, trichologické ani biologické stopy, ačkoli poškozená uvedla, že jí útočník vytrhl chomáč vlasů a masturboval až do ztopoření pyje. Vyšetřovatel za těchto okolností rozhodl, že pro zjevnou neúčelnost nebude nasazen služební pes.

Nepřítomnost trasologických stop je poněkud zvláštní, protože násilník vážil více než 100 kg a oba účastníci děje měli podle výkladu poškozené po sklepě různě pobíhat. Za dva dny nemohly v uzamčeném sklepě stopy zmizet.

Údaje z protokolu o ohledání místa činu zpochybnily také prvotní vysvětlení, které podala poškozená při výpovědi na PČR: podle jejího popisu se ve sklepě nacházela skříň, kterou ale policisté nezaznamenali.

Z výše uvedeného logicky vyplývá, že oznámený skutek se na udaném místě a v uvedené době nemohl stát. O tři měsíce později vyšetřovatel usoudil, že takové vyznění záznamu o ohledání místa činu nevyhovuje, a přikázal policejnímu technikovi, aby vyhotovil doplněk k protokolu, jímž vysvětlí, proč se na podlaze sklepa nenacházely stopy, resp. proč nelze neexistenci stop na podlaze vykládat jako důkaz, že ve sklepě nedošlo k oznámené události. Policejní technik vyhověl: napsal „od zeleného stolu“ dodatek k protokolu, v němž uvedl, že podlaha sklepa je z hrubého betonu, na kterém nemusejí v prachu zůstat viditelné stopy. Vypovídal pak shodně před soudem jako svědek po poučení podle trestního řádu, čili s vědomím, že nepravdivou výpovědí by se dopustil trestného činu. Neuměl vysvětlit, proč nebyl nasazen služební pes, odkazoval se na kompetenci vyšetřovatele.

Obhájce upozornil soud na rozpor mezi výpovědí poškozené o existenci skříně ve sklepě a obsahem protokolu o ohledání místa činu. Soud námitku odmítl s tím, že příslušná výpověď poškozené je procesně nepoužitelná (klasická ukázka pozitivního přístupu k právu: objektivně zjištěná pravda je bezcenná, je-li podána procesně nepřípustným sdělením). Současně odmítl požadavek obhajoby na výslech vyšetřovatele za účelem objasnění důvodů, které ho vedly k nenasazení služebního psa a k vydání příkazu na doplnění protokolu o ohledání místa činu.

Zúčastnil jsem se pak s obhájcem obhlídky místa činu, při které jsme zjistili, že podlaha ve sklepě má hladký povrch, zůstávají na ní stopy a žádná skříň se v ní nenachází. Svědeckou výpověď o těchto zjištěních, nabídnutou obhajobou, soud nepřipustil.

Následně došlo k výslechu nezletilé poškozené před soudem, nařízeném na podnět obhajoby odvolacím soudem proti přání žalobkyně a soudu. Dívka trvala na tom, že ve sklepě byly skříně, a proti původní výpovědi přidala stoly a židle, které tam rovněž nejsou.

Spolek Šalamoun, který toto řízení monitoruje z důvodu podezření na xenofobní postoje některých policistů, žalobkyně a senátu, jehož předseda je bývalý vojenský prokurátor a vojenský soudce (přirozeně také člen KSČ, ale to není podstatné), vyhodnotil dodatečnou úpravu protokolu o ohledání místa činu a podání nepravdivých údajů při výpovědi před soudem jako účelové jednání, jímž mělo být umožněno odsouzení obžalovaného bez ohledu na to, zda skutek spáchal. Podal proto Inspekci PČR podnět k prověření podezření, že se policisté dopustili trestného činu zneužívání pravomoci. Aniž by Inspekce provedla základní vyšetřovací úkony, postoupila oznámení „podle příslušnosti k dalšímu opatření soudu“.

Předpokládám, že pokud by si policisté vedli obdobným způsobem mimo rámec trestního řízení, Inspekce by je začala vyšetřovat. Do hájemství státního zastupitelství a soudu se ale neodvážila vstoupit. Podobných případů bych mohl popsat celou řadu.

Na problematičnost vymezení vztahů mezi státním zastupitelstvím a PČR narazil bývalý ministr vnitra Martin Pecina, který se neúspěšně snažil přimět bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou k diskusi o zlepšení poměrů. O problému nepochybně ví i ministr Radek John.

Inspekce PČR jako speciální složka policie není ušetřena působení těchto problémů, ale jejich důsledky jsou patrně ještě závažnější než u běžných policejních útvarů. Bylo by chybou na ně zapomenout při promýšlení pravidel činnosti Generální inspekce a vymezení její pravomoci ve vztahu k dozorové činnosti státního zastupitelství, která je ovšem nezastupitelná.

Podle mého názoru trestný čin zůstává trestným činem, i když jej zaštiťuje možné profesní selhání státního zástupce. Generální inspekce by měla vyšetřovat podezření bez ohledu na to, v jakém právním rámci došlo k podezřelému jednání.