Hodiny dlouze se levicoví poslanci v parlamentu okázale předháněli v údajné snaze zabránit vládní koalici, aby rozdělila pacienty na bohaté a chudé. Na ty, kteří si mohou připlácet na tzv. nadstandard, a na ty, kteří na to nebudou mít.

Skončilo to samozřejmě tím, že koalice tahle slovní cvičení přetrpěla a pak poslala zdravotnickou reformu do druhého čtení. Jako obvykle, i tentokrát se parlamentní diskuse míjela s jádrem věci. Ve skutečnosti totiž u nás už placený nadstandard existuje dávno, a nejen v tom smyslu, že kdo na to má, připlatí si třeba za jednolůžkový pokoj nebo za lepší stravu. Připlácí se dneska už běžně i na pravidelné těhotenské kontroly, pokud budoucí matka trvá například na jednom určitém porodníkovi.

Platí se v porodnicích i v nemocnicích. Ale nejhorší je, že nikdo neví, kdy a kolik bude muset zaplatit. A už vůbec si nemůže pro takové případy sjednat nějaké soukromé připojištění. V praxi se pacient totiž teprve v konkrétní nemocnici dozví, jak dlouho na zákrok musí čekat, jaký materiál bude použit, kdo ho bude operovat. A především, za jaký finanční obnos se to dá změnit. V každé nemocnici, u každého lékaře, to může být jinak. Vskutku ideální prostředí pro korupci.

Kuriózní ovšem je, že tohle trpí nemocnicím i pojišťovny, když, jak to nedávno zdokumentovaly Hospodářské noviny, jsou ochotny platit za stejné výkony, za stejné operace ty nejrůznější sumy. Zřejmě podle toho, co si které zdravotnické zařízení řekne? Nejen tento druh korupce ale měla organizace Transparency International na mysli, když vypočítala, že by zdejší zdravotnictví ušetřilo ročně až 27 miliard, pokud by hospodařilo efektivně: Obdobně škodlivá je korupce při nákupech přístrojů, léků a při veřejných zakázkách. Diskuse o standardu a nadstandardu by byla hned věcnější, kdyby z Hegerových reforem především vyplynulo, jak chce skoncovat se skrytými penězovody tohoto druhu.

Místo toho jsme se ale zatím od ministra zdravotnictví dozvěděli, že nadstandard se má „týkat pouze věcí, kde je možné připlatit si za nějaký lepší materiál, který není nezbytně nutný k tomu, aby léčba fungovala“. A že „jinak normální lidé, kterým nestojí za to si připlácet oční čočku, nebo se nechat operovat na operačním robotu – když to nepřináší prakticky žádné výhody pro pacienta –, to budou využívat velmi málo“.

Ve zdejším prostředí je ale tohle nadmíru tenký led: Bývalý šéf VZP Jiří Němec například tvrdí, že tzv. zdravotnický standard je ve skutečnosti popsán už dneska, a to velmi přesně v seznamu výkonů, které se vykazují pojišťovnám. Na námitku, že podle projednávané novely zákona je hrazená péče definována tak, že pacient dostane péči, sice vedoucí k cíli, ale ekonomicky nejméně náročnými prostředky, řekl Jiří Němec nedávno v jedné diskusi otevřeně, že tohle je krok k zemím, jako je třeba Gruzie, kde je nutné definovat základní balík služeb, protože tamní ekonomika je chudá. I Němec ale připustil, že tady chybí tlak pojišťoven na efektivní spravování financí, takže doktoři mají pravdu, když si stěžují na kolektivní nezodpovědnost.

Nebezpečí je ale ještě jinde: Jakmile totiž vznikne pocit, že standard je nějakým způsobem omezován, mohou si to zdejší zdravotnická zařízení vyložit jako příležitost vytáhnout z lidí co nejvíc peněz. A tom je očividně ten hlavní problém.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6