Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Nic lepšího mne k reakcím na blížící se pravomocné zabásnutí prvního českého poslance nenapadá.

Občanská demokratická strana se stokrát může vztekat a vymlouvat, že po odsouzení vyzvala Romana Pekárka k odchodu z parlamentu. Problém ale nastal už v okamžiku, kdy jej nominovala do sněmovny nebo ještě dříve na kolínskou radnici. Ano, tehdy se samozřejmě nevědělo, jaký střet se zákonem bude odhalen.

Spolustraníci ale mohli leccos odtušit z povahy pana Pekárka. Justicí popotahovaný člověk, který bez mrknutí oka převezme poslanecký mandát a mermomocí se jej drží i po definitivním odsouzení, člověk, který se vymlouvá, srší arogancí a hledá jen chyby u druhých, sotva přece mohl být kdy jiný, jinak charakterově vyprofilovaný. Tudíž nikdy nemohl být předurčen ke stranické kariéře. Nebo je podobných exemplářů ODS plná?

To samé se týká sociální demokracie, která se stejně blahosklonně stavěla k Davidu Rathovi, z nějž učinila poslance, hejtmana a stínového ministra, a Kateřině Pancové, člence svého předsednictva.

Naše partaje by teď neměly šetřit časem a silami, aby si prověřily i další své exponované jedince. Jejich pozornost by se ale měla upřít ještě jedním směrem.

Buďme skeptičtí a předpokládejme, že Roman Pekárek nezůstane jediným poslancem za mřížemi. Proto je nutné rychle sáhnout do Ústavy České republiky a upravit článek 25, jenž pojednává o ztrátě mandátu. K té by mělo dojít i po pravomocném odsouzení poslance. Jedním dechem ovšem dodejme, že by se měli zákonodárci vyhnout retroaktivitě a změnu datovat až počátkem příštího volebního období. A to i za cenu umrtvených, leč dál poplatníky honorovaných hlasů, jako bude ten Pekárkův.

Určitě ale padne námitka, že by i odsouzený poslanec měl mít možnost mandát vykonávat, zejména účastí na jednání pléna sněmovny. Tento nápad mi pod fousy dvakrát nejde: ztráta svobody opírající se o kvalifikované rozhodnutí justice by měla hrát prim.

Jiná je však situace u poslanců, kteří dosud odsouzení nebyli a nacházejí se ve vazbě. Na ně je dosud nutné pohlížet jako na nevinné. Proto by měl být zvážen i jejich nárok na účastnění se klíčových úkonů parlamentu. U Davida Ratha víme, že je vazbě, aby neutekl, neovlivňoval svědky a nepáchal další trestnou činnost. Dochází vám, jak jsou tyto požadavky v jeho případě po víc než půl roce absurdní? Přesto Rath stráví za mřížemi i Vánoce a Nový rok. Skoro to vypadá, že k důvodům Rathova věznění patří i obava, aby jako poslanec od pultíku příliš neřečnil a nebyl ke kolegům krutý.

Příště může být ještě hůř. Co kdyby se stalo, že se nějaká budoucí, méně demokratická vláda zasadí o vazební uvěznění jakéhokoli nepohodlného opozičního poslance - a tím o změnu parlamentní aritmetiky? K něčemu podobnému už ostatně možná došlo v 90. letech, kdy probíhal hon na prostořeké Sládkovy republikány.

Vše je jen věcí zajištění ostrahy a technických postupů. Tak, jak byl David Rath přiveden na jednání sněmovny o jeho vydání k trestnímu stíhání, by mu - a případně dalším poslancům, jež na něj naváží - mělo být umožněno účastnit se kompletní plenární schůze parlamentu. Slyšeli bychom nejspíš mnoho nepěkností, ale byla by to často skloňovaná cena za demokracii a součást férové hry. Nejde ale jen o férovost, tolik důležitou v éře těsných parlamentních většin. Jde o základní právo občanů, aby složení poslaneckého sboru odpovídalo jejich vůli projevené ve volbách.

Jen ať je domovským stranám šibalů nastaveno příslovečné zrcadlo! David Rath by neměl mít šanci ovlivňovat prostřednictvím účasti na parlamentních schůzích svůj vlastní případ, nicméně o stále ještě nevinného poslance by mělo být postaráno jako o kohokoli dalšího. Nechť během vazby řeční, hlasuje, vykonává veřejnou funkci - nikoli zaměstnání, jak bývá někdy mylně uváděno - v zájmu svých voličů. Až do vynesení rozsudku.

A pokud se není možné spolehnout na selský rozum soudce, státního zástupce a ředitele věznice, mělo by být opět pracováno s variantou zásahu do legislativy - jakkoliv si můžeme přát, aby podobné případy byly ojedinělé.

Pro začátek ale nechť poslanci a senátoři zapracují hlavně na neslučitelnosti držení mandátu s pravomocným odsouzením. Může nám totiž nastat problém připomínající Cimrmanovu divadelní hru, v níž se jakýmsi "samovýtahem" spouští do dolu více horníků, než jej opouští. Horníci se pak přirozeně dole v dole hromadí. A teď si představme, že u nás naopak budeme vysílat do parlamentu méně trestanců, než jej nakonec opustí. Prostě se nám tam šibalové budou hromadit, zuby nehty se držet a my budeme tápat, jak kontaminovaný důl, tedy parlament, vyčistit. Byla by to - a vlastně už teď trochu je - ostuda nejen politických stran, ale celé společnosti.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6