Prostý lid si opět může - ústy své pečlivě vybrané zástupkyně - užívat bezstarostného života smetánky

Tak se nám vrátily časy, kdy si dělnická třída ústy svých vybraných zástupců užívala žranic a dalších radovánek. Rozdíl je v tom, že tehdy se jednalo o šeptaný vtip, zatímco dnešní stranická vedení to provádějí veřejně a okázale. Až tak daleko jsme dospěli 25 let po listopadu 1989 a 10 let po vstupu do EU.

Momentálně máme za sebou týdny, kdy šéfové země strávili desítky hodin nad diskuzemi, kdo bude eurokomisařem. Pro srovnání, kolik hodin myslíte, že věnovali tomu, jak pomoci zaměstnancům lesních školek, které zcela bezdůvodně zrušili?

Dávalo by to smysl, kdyby byl eurokomisař zástupcem České republiky a kdyby měl pracovat pro její občany. Kdyby měl prosazovat jejich zájmy. Jenže tak tomu není ani náhodou! Už v samotné definici pozice je obsaženo, že ve střetu mezi nadnárodní byrokracií a lidem své země musí eurokomisař stát na straně byrokracie.

Co tedy charakterizuje eurokomisaře.

- Nemusí dělat nic konkrétního, není za nic odpovědný, nemusí dosáhnout žádných výsledků.

- Může dohazovat kšeftíky svým známým. Má přístup k částkám, s jakými se tuneláři v členských státech nemohou měřit. Evropská komise totiž nevede řádné účetnictví.

- Za to má plat a další výhody, o jakých se běžným smrtelníkům ani nezdá. Každý měsíc toho spotřebuje víc, než většina jeho spoluobčanů za celý život.

- Až mu sladké časy v Bruselu skončí, čeká jej doživotní stotisícová renta.

Zvládl by to člověk s nedokončeným základním vzděláním? Samozřejmě, že ano! Možná by nepůsobil na hostinách dost elegantně, ale nic jiného se tam pokazit nedá.

Pokud by česká vláda při obsazování takového místa postupovala férově, měla by dvě možnosti.

a) Poslat do Bruselu figuranta a odměny použít třeba na zlepšení poměrů v domovech důchodců.

b) Přidělit pozici eurokomisaře nějakému slušnému chudému člověku, který má třeba sedm dětí a pečlivě se o ně stará.

Jenže v reálném životě si takovou příležitost nenechají ujít ti, kdo jsou momentálně u lizu. Tak to chodí za všech vlád a za všech režimů, nemá smysl se nad tím pohoršovat. Co je ale horší, že vládnoucí parta má tu drzost o tom mluvit veřejně a vytahovat se tím. Je to úplně stejné, jako by se přes média hádali, kdo toho víc rozkrade.

A stejně špatné je, že velká média už ztratila jakýkoliv nádech nezávislosti a papouškují fráze o tom, jak budeme všichni šťastní, když si budeme – ústy paní eurokomisařky – užívat sladkého života v Bruselu.

V něčem je to podobné, jako když si angličtí daňoví poplatníci zaplatí grandiózní královskou svatbu nebo královské křtiny. Mohou se zasnít, zapomenout na každodenní starosti a cítit se součástí něčeho vznešeného. Ale my nemáme ani to. Jen okázalou aroganci mocných, jejichž výhody jsou vykoupené statisíci zničenými životy lidí, které evropské regulace připravily o práci.