Možná na to už leckdo zapomíná, ale jedna z důležitých front boje o demokracii u nás se už od počátku 90. let vedla kolem tématu profesních komor. A především kolem tématu povinného členství v nich a kolem přenášení výkonu státní správy na jejich orgány.

Některé bitvy byly svedeny úspěšně (například kolem hospodářské komory), jiné nikoli (například kolem lékařské komory). Někteří si možná vzpomenou, jak David Rath svého času přirovnával Václava Klause ke Gottwaldovi jen proto, že si Václav Klaus dovolil statut komor podrobit veřejné debatě. Rath ke svému přirovnání sáhl navzdory tomu, že jeho nikdo nepřirovnával například k Mussolinimu, i když právě fašistický režim byl na korporativismu vystavěn.

Ano, je třeba připomenout, že italský fašismus či španělský frankismus, portugalský salazarismus nebo argentinský peronismus čerpaly svou sílu právě v korporativismu. Své korporativistické rysy (především v resortu průmyslu) mělo i nacistické Německo, korporativistické prvky zaváděla i ústava Sovětského svazu z roku 1977. To jistě nejsou režimy hodné následování, pokud nám záleží na demokracii.

Poslední léta hluk na frontě kolem profesních komor víceméně utichl, i když například kolektiv autorů Institutu Václava Klause ve své knize Česká republika na rozcestí: Čas rozhodnutí doporučuje "zrušit povinná členství v profesních komorách a ukončit přenesení výkonu státní správy do těchto organizací" (str. 210). Utichl zejména proto, že na významný pokrok v této věci neexistuje poslední léta politická síla, ale i proto, že nikoho dosud nenapadlo iniciovat pohyb směrem opačným.

To ale už neplatí. S takovou iniciativou totiž dnes přichází prezident Agrární komory ČR Jan Veleba. Veleba zcela vážně navrhuje zavedení povinného členství zemědělců ve své komoře a přenesení rozhodování o zemědělských dotacích na její orgány. A nejen to. Zdá se, že pro svůj návrh získává i nezanedbatelnou politickou podporu. Pochopení pro něj má například podle svého vyjádření v posledním čísle časopisu Ekonom (č. 49, str. 27) předseda poslaneckého klubu Ano a ani zástupci KSČM a ČSSD se zatím nestavějí proti.

Jediná kritika, se kterou se zatím Veleba setkal, je motivována obavami, zda bude případné rozhodování Agrární komory o penězích dostatečně demokratické. Demokratické v tom smyslu, aby ke slovu přišly všechny významné skupiny zemědělců. Jenže to přece není hlavní problém. Velebovu myšlenku je třeba odmítnout z daleko principiálnějšího důvodu. Je to totiž přímý útok na demokracii.

Korporativismus, jehož jsou komory s povinným členstvím a s výkonem státní správy snad nejtypičtějším projevem, je totiž s demokracií zcela neslučitelný. V korporativismu nerozhoduje o věcech obecného zájmu volič a voličovým mandátem disponující demokratická instituce, ale uzavřené korporace, které samy mají na dané věci zvýšený zájem. Není kupříkladu pravdou, že o zdravotnictví mají rozhodovat zdravotníci (kteří si to často nárokují, protože prý věci rozumějí a na ně údajně příslušná rozhodnutí dopadají především), ale hlavně daňoví poplatníci a (potenciální) pacienti. Jde o zájem obecný, nikoli privátní zájem vymezené profesní skupiny.

Pokud by šlo o zájmy ryze skupinové, mohl by člověk nad povinným členstvím mávnout rukou. Ale právě přenesení výkonu státní správy na komory je důkazem, že jde o zájem obecný, jinak by původně nebyl spravován státní institucí s mandátem od občanů.

Už sama dosavadní praxe přidělování zejména "evropských" dotací přes hlavy demokratických reprezentací jednotlivých států přímo na konkrétní "projekty" a přímo konkrétním skupinám osob nejenže vede k chybné až kontraproduktivní alokaci zdrojů a ve svém voluntaristickém systému nahrává korupci, ale zejména upírá právo obecné veřejnosti na spolurozhodování a kontrolu. Ale přeci jen jistá spoluúčast veřejných, zejména regionálních demokratických struktur dosud jistý obecný pohled do rozdělování dotací přináší. S tím by byl po přijetí Velebova návrh konec.

Pokud by pan Veleba dosáhl svého, pak by o penězích daňových poplatníků rozhodovaly za jejich zády přímo zainteresované skupiny, které by mezi sebou nepochybně rády uzavíraly výměnné obchody ve stylu "já podpořím tebe a ty zas mne". U zemědělských dotací navíc nejde o obecný zájem jen daňových poplatníků, z jejichž peněženek se dotace financují, ale o obecný zájem celé veřejnosti, protože přidělení dotace není zájmově neutrální. Dotace nejenže někomu pomůže, ale způsobí i konkurenční výhodu na úkor ostatních, pokřiví ceny pro spotřebitele a povede k protekci selektivně vymezených zemědělských aktivit. Nejde tedy vůbec jen o soukromý píseček agrárníků, ale o typický obecný zájem.

Povinné členství v Agrární komoře a přenesení rozhodování o dotacích (a možná i o dalších věcech týkajících se zemědělství) by nejen přineslo další vyvedení (outsourcing) rozhodování ve věcech veřejných mimo kontrolu veřejnosti. Byl by to krok směrem k nedemokratickým kolektivistickým systémům, které, jak víme z dějin, tendovaly až k násilným diktaturám. To není neadekvátní strašení. To je vidění korporativismu v pravém světle.