POLITIKA: Václav Havel, věčný disident a syn světa
Z kritiky politiků, nebo alespoň z toho, co bylo možné vyčíst následující den v novinách, vyplývá především to, že už nejsou schopní ani přečíst a tudíž pochopit nějaký text, ale přikládají na něj pouze rastry své politické strany ve snaze si autora buď přivlastnit, nebo ho odmítnout. Lubomíru Zaorálkovi v textu chyběl postoj Václava Havla k zahraniční politice, ač ten zřejmě autor považuje za tak samozřejmý, protože je daný členstvím v Evropské unii a NATO, že s o něm nezmiňuje.
Cyril Svoboda ve své kritice zase tvrdí, že je pobouřen kritikou současných politických stran, protože demokracie je založena na soutěži politických stran, a napadá nové politické subjekty, v nichž vidí větší nebezpečí než v současných stranách. Ze svého subjektivního hlediska má samozřejmě pravdu, protože jak průzkumy ukázaly, TOP 09 právě KDU-ČSL odsává část voličů a může dokonce způsobit, že by se lidovci nedostali do parlamentu.
Jenže text Václava Havla je o něčem jiném. Exprezident Havel pouze důkladně kritizuje pololegální metastruktury státu, tedy partajokracii a nabobtnalou váhu politických stran, které podle něho vytvářejí stínový pseudostát se stínovou vládou a parlamentem a svým stínovým rozpočtem, který je založen na utajovaných svazcích s místními oligarchy. Na to koneckonců upozorňoval v sobotním Právu i předseda Ustavního soudu Pavel Rychetský, když vzpomínal na to, jak říkal Miloši Zemanovi:
„Ve Strakově akademii žádná moc nesedí, tam jsou jen kuchaři, řidiči, ta moc je jinde, v ČEZ, IPB, prostě úplně jinde.“ Dále jako vždy Václav Havel dává velký důraz na životní prostředí a stranám vyčítá, že se nejsou schopné dohodnout ani v ekonomické oblasti na základních problémech, jako jsou vyrovnaný rozpočet, kdy přijmeme euro a jak a kdy oddlužíme stát. Rovněž se ve zmíněném článku přimlouvá za přímou volbu prezidenta, který by podle něj měl pocházet z občanské sféry. Takový krok by ale vyžadoval změny v ústavě, která by měla být podle Václava Havla jednoznačnější a stručnější, aby se ji mohly děti učit ve škole.
České politice také vytýká, že se tradičně zmítá mezi dvěma póly, idealismem a pragmatismem. S touto prezidentovou tezí bych ale zase polemizoval já, protože idealistu mezi současnými českými politiky člověk těžko hledá, ty člověk nalezne už jen v občanské sféře.
Václav Havel v českém kontextu provokuje tím, že se nepřimyká k žádné z velkých politických stran a chová se - jak se říká ve staré Anglii – jako veřejný intelektuál. To u nás nemá velkou tradici, tak se vždy choval jen Václav Havel a malá skupinka disidentů a to česká tradiční partajokracie nikomu neodpouští a ani náš parlament na to není zařízen.
Ve Velké Británii ve Sněmovně lordů se dá sedět na cross benchis, tedy na příčných lavicích napravo od vlády a nalevo od opozice. O této pozici psal již Wolfgang Goethe, cituji: Nalevo a napravo jsou proroci. Syn světa sedí mezi nimi. Ralf Dahrendorf v této souvislosti hovořil o aktivním středu, jehož lidé drží jasným rozumem vytyčený kurz v bouřích doby, které proroci rozpoutávají.
Reakce na Václava Havla a jeho text tedy jen připomínají, že Česká republika ani po dvaceti letech po roce 1989 není normální evropskou demokracií, kde většina ví, že už dávno neexistuje žádný vrcholný orgán státní moci, od které jsou všechny jiné moci odvozeny a jí podřízeny.
Moderní demokracie je založena na dělbě moci nejen mezi moci ústavodárnou, exekutivní, justiční a mediální, ale i mezi občanská sdružení, církve, univerzity a kde i hlasu veřejných intelektuálů se bedlivě naslouchá, protože jejich myšlenky – jak víme již od dob Erasma Rotterdamského – mají delší záruční lhůtu.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
