Po hysterii kolem návštěvy senátní delegace na Tchaj-wanu se zdá, že přichází fáze, v níž bude mít hlavní slovo zdravý rozum. Svědčí o tom výsledek jednání Babiš – Vystrčil – Havlíček – Petříček – Goláň – Kantor.

Oba posledně jmenovaní jsou senátoři; ostatní politiky jistě představovat netřeba. Výsledkem je dohoda o vytvoření pracovních skupin, které se budou možnostmi česko-tchajwanské spolupráce dále zabývat.

To je ovšem něco jiného, než co jsme zažívali dosud. Po nenávistných reakcích, výhrůžkách a sérii absurdních protivystrčilovských výpadů jsme konečně celou věc posunuli tam, kde měla být od samého počátku. K praktickým krokům, na jejichž konci budou konkrétní plody našeho partnerství s ostrovní Čínou.

Bylo by naivní se domnívat, že tyto plody vytáhnou Miloš Vystrčil a spol. ze zavazadel sotva přistanou na kbelském letišti. Tak tomu vzhledem k postavení Tchaj-wanu být ani nemohlo.

Důležité je si uvědomit, že cesta vytvořila fundament, na němž je možno (a nutno) dál stavět. Co z toho všeho vzejde, bude už záležet na tom, jak na tomto zadání budeme pracovat u nás doma. Vytvoření pracovních skupin je – doufejme – nadějným příslibem do budoucnosti.

Jaká bude? Příležitosti tu jistě jsou, ovšem aby byly proměněny v konkrétní projekty, k tomu povede ještě dlouhá cesta. Tak to vidí i Miloš Vystrčil, který k tomu realisticky dodává: Jestli se to povede, to se teprve uvidí.

Znamená to, že mise byla zbytečná, jak tvrdí její odpůrci? V žádném případě! Chce-li si běžec vytvořit šanci v daném závodě uspět, musí se nejprve postavit na start. A pak udělat všechno pro to, aby doběhl do cíle s co nejlepším výsledkem.

Zbývá doufat, že v záležitosti spolupráce Praha – Tchaj-pej máme politické emoce za sebou a začneme se racionálně zabývat tím, co dává smysl. Aby co nejvíce příležitostí, které návštěva Tchaj-wanu poskytla, bylo uvedeno v život.