Miroslav Macek má pravdu v tom, že pokud je v parlamentu zastoupeno více stran, je vládnutí mnohem obtížnější. Nemám sebemenší pochyby, že jak v ODS, tak v ČSSD je řada lidí, kteří by si přáli vtvoření Mackem preferovaného systému dvou stran. (Pozor – netvrdím, že si to přejí všichni členové těchto stran!) Já ovšem nemám pochybnost, že tento systém by vedl právě k tomu, z čeho Miroslav Macek viní systém současný: „…Takto soudržný kolektiv pak přece může bez problémů vládnout dvanáct, šestnáct, dvacet let… jako třeba lidovci a socialisté v Rakousku.“ Překvapujeme mě, s jakou bezelstností Miroslav Macek uvádí jako příklad zrovna Rakousko. Tam totiž de facto dlouho panoval právě systém, pro který Miroslav Macek horuje, tedy systém dvou jím jmenovaných stran.

Ano, v demokracii se vládne nesrovnatelně obtížněji než v autokracii či totalitě. Koaliční vyjednávání je jistě klopotné a únavné. Jenže skutečná demokracie umožňuje kontrolu vládnoucích stran. Pokud u nás systém dvou stran vznikne, na takovou kontrolu zapomeňme. V atmosféře, která u nás vládne, bychom byli svědky, že by bylo přivedeno k dokonalosti, co už je přítomno nyní: velké strany na sebe navenek útočí, ale jen do jisté míry. Pokud bude mít pan Topolánek možnost, bude se raději vozit po Jiřím Čunkovi (který prý dostal půl milionový úplatek) než po Stanislavu Grossovi (který ne prý, ale prokazatelně vydělal desetimiliony, ačkoli ani neudělal advokátské zkoušky). Tyto dvě strany toho zkrátka na sebe vědí příliš. Budou se pohodlně střídat u moci a korupce pohodlně pokvete dál. Obě strany již sdostatek prokázaly, že s ní nic podstatného dělat nehodlají.

Ano, reformy je možné v našem systému prosazovat jen velmi těžkopádně. Možná má ale své výhody, že lze prosadit pouze ty reformy, které podporuje většina společnosti. (Chcete-li vidět skutečně polarizovanou politickou scénu, zajeďte si do Maďarska.) Nehodnotím teď věcnou správnost či nesprávnost Julínkových reforem – to si nechám na jindy. Fakt je ale ten, že většina naší společnosti tyto reformy odmítá. Neschopnost či neochota ODS tyto reformy vysvětlit ji zřejmě bude stát vítězství v příštích volbách; pokud by v systému dvou stran zvítězila sociální demokracie, reformy nakrásně zruší, což ovšem zase nic pozitivního nebude. Právě v případě daňové, penzijní i zdravotní reformy hrají podle mého názoru malé strany velice pozitivní úlohu, protože zabraňují excesům.

Zavedení systému dvou stran by mělo pro naši nevyzrálou demokracii jeden smrtící efekt: Odcizilo by politice další poměrně velký segment společnosti. Myslím si, že vím, o čem mluvím: počítám se k němu i já. Ač založením silně pravicový a konzervativní člověk, nemohl jsem nikdy volit ODS. Shodou okolností k tomu vydatnou měrou přispěl právě pan Miroslav Macek svou privatizací Knižního velkoobchodu. Tam mi došlo, že na privatizaci se řada lidí zcela nemorálně obohatí a ODS tomu nebude nijak bránit; pozdější vývoj potvrdil mé nejčernější obavy. ODS tedy ne. Asi bych překousl sociální demokracii pod vedením Vladimíra Špidly. Nikoli ale pod vedením Stanislava Grosse, který umožnil návrat mnoha estébáků na důležité posty, a už vůbec ne pod vedením Jiřího Paroubka s jeho bezbřehým populismem a zahraničně politickým hazardem.

Ano, uznávám, že lidí jako jsem já je méně než voličů ODS či voličů ČSSD. Na druhé straně nás není zanedbatelný počet a jde zejména o lidi přemýšlivé, kteří se nespokojí frázemi. Vyhnat tuto skupinu ze zájmu o politický život by byl skutečně velký hazard.