Ať skládáme Rubikovu kostku povolebních vyjednávání jakýmkoliv způsobem a jakkoliv dlouho, výsledek je vždycky tentýž. Růžoví, modří, zelení, černí a třeba i pruhovaní – všem jde o jediné – nenaštvat voliče úspornými reformami, které by našemu státu umožnily budoucí prosperitu a zajistit si tak vládní plyš pro zlenivělé pozadí i na další volební období. Skutečným reformátorům se totiž netleská. Těm většinou poděkují až jejich vnoučata. A to jenom ta, která umí počítat a nebojí se práce.

Když Miloš Zeman mluvil o spálené zemi, neměl pravdu. Tehdy ještě ne. Patrně hovořil jako prognostik, kterému bylo jasné, co musí každá vláda udělat, chce-li u voličů uspět – sehnat za každou cenu peníze na rozmařilé státní výdaje. Protože okamžik, kdy lidé byli ochotni si utahovat příslovečné opasky a myslet na budoucnost, trval jen krátce po roce 1989 a zůstal trestuhodně nevyužit. Politici se naučili rozdávat plnými hrstmi z výnosů prodeje státního majetku a jejich voliči se spokojeně zabydleli ve štědré státní náruči. A obě strany se s úsměvem uložily ke spánku vedle časované bomby.

Výprodej se dotkl i strategických odvětví. Tedy takových, jejichž produkce je nezbytná pro přežití státu i jeho občanů. Privatizace vodárenství způsobila stav, kdy dnes je téměř deset miliónů lidí ze 70 procent závislých na obchodních zájmech několika zahraničních firem. Z necelých čtrnácti korun z počátku devadesátých let vyletěla cena vodného a stočného na padesát korun. A to i přesto, že domácnosti šetří, jak mohou. Nebo spíš právě proto – před šestnácti lety byla spotřeba na osobu a den 171 litrů, dnes je to necelých 99 litrů. Klesající spotřebu si tedy firmy musely vynahradit zvýšenou cenou, aby nepřišly o tučné zisky. A bude ještě hůř – abychom splnili své závazky vůči EU, musíme do roku 2010 investovat ve vodárenství desítky miliard korun. Za normálních okolností by k nám z Bruselu už přitékaly nemalé peníze právě na tyto účely. Jenomže kvůli majetkoprávním poměrům máme s podporou z evropských fondů potíže.

Tak co ještě máme na prodej? Energetický gigant ČEZ. O něm se mluví nejčastěji. Podle ministra průmyslu Martina Římana už dnes třetina volně prodejných akcií patří ruskému kapitálu. Státní podíl prodaný nejvyšší nabídce prostřednictvím burzy skončí patrně ve stejných rukou. Do hledání strategického partnera se vládním politikům příliš nechce. Mohlo by to trvat dlouho a vláda přece potřebuje naplnit kasičku co nejdříve. Po zemním plynu se tedy naše závislost na Rusku rozšíří i o elektrickou energii, což bude v budoucnu v Evropě jedno z nejcennějších zboží. A na rozdíl od plynu či ropy, jsme to mohli být my, kdo by ho prodával. Takhle budeme jen ronit slzy nad mastnými účty.

Zbývá pošta, letiště, železnice... I na ty prý dojde. Časem. Teď je ale po ruce něco jednoduššího a zvlášť přitažlivého. Klenot českého pivovarnictví a české tradice. Za jihočeský Budvar má vládě „kápnout“ až dvacet miliard korun.

Co tu tedy po nás zbude? Jenom draze zaplacená zkušenost. Až spotřebujeme všechno, co mohlo být dobrou investicí, náruč státu, ve které jsme si tak pohodlně ustlali, jen bezradně pokrčí rameny, možná premiér ukáže prostředník, a vypustí nás do naprosté beznaděje. Tak bohužel pozdě, ale přece jen pochopíme, že ze slepice, co nese zlatá vejce, se polévka pro chudé nedělá.

poslankyně EP, předsedkyně Politika21