Pod tlakem médií jsou opakovaně vznášeny návrhy na omezování imunity zákonodárců. O vážných změnách ústavy, ze které se mezitím stává trhací kalendář, není vedena řádná rozprava. Není kde diskutovat. Přitom by bylo žádoucí imunitu posílit.

Dlouhodobý mediální akcent na snižování imunity není podložen fakty. Nejsou známy případy, že by imunita zabránila stíhání zákonodárce ve vyloženě nepolitické záležitosti. Naopak známe nevyjasněná podezření, že koalice, aby uhájila svou existenci, zařídila jednomu ministrovi-senátorovi zastavení trestního stíhání pro korupci. Vzhledem k tomu, že neproběhlo soudní jednání, bude onen senátor navěky věků považován za podezřelého z korupce. Každopádně tento příklad podobně jako případ poslaneckých trafik naznačují, že zákulisní nemravné praktiky ze strany vlády vůči zákonodárcům se u nás běžně dějí.

Aby nedošlo k mýlce, v případě poslaneckých trafik nebyla chyba v aplikaci imunity ze strany Sněmovny, ale v nepochopitelném výkladu imunity soudem. To nevyřešíme zrušením imunity, ale důkladnou reformou nespravedlivého soudnictví.

Imunitní výbor má při projednávání konkrétní kauzy posoudit pouze dvě otázky, na které nikdy nesmí odpovídat soud. Za prvé, zda žádost o vydání zákonodárce se týká něčeho, k čemu došlo v souvislosti s výkonem mandátu. Není-li souvislost s mandátem, automaticky je navrženo zbavení imunity. Za druhé musí posoudit, zda jsou evidentní důkazy, potvrzující, že na dotyčného existuje nátlak ze strany vlády. Nejsou-li takové důkazy (a motivy), automaticky je navrženo zbavení imunity. Zbavení imunity znamená, že kauza bude projednána stejně, jako u kteréhokoli jiného občana. Nutno říci, že imunitní výbory u nás dosud docela dobře fungovaly.

Imunita má především chránit koaliční poslance proti vládnímu nátlaku. Vytváří prostor, aby mohli hájit své voliče i proti zájmům vlády a koalice. Opoziční poslanci jsou pro vládu většinou nezajímaví, málokdy nastane situace, že by je vláda chtěla nějak ovlivňovat, a v takových případech je to očividné a veřejná pozornost bývá tak silná, že si vláda těžko může cokoli dovolit.

Zájmem voličů je mít volené zástupce se silnou imunitou, aby mohli odolávat vládě. Poslanec, který se může opřít o imunitu, si snad tu a tam dovolí hlasovat podle svého svědomí a podle vůle svých voličů. Zájmem voličů přece je, aby každý zákonodárce nezávisle prostudoval předložený návrh a aby nezaujatě posoudil, zda je v souladu s jejich přáním. Zájmem voličů je přece zástupce, který má odvahu hájit jejich zájmy třeba sám proti všem. Posledních několik set let máme takových odvážných lidí nedostatek. A protože jich máme málo i v politice, může se u nás stát, že projde restituční zákon, se kterým tři čtvrtiny občanů nesouhlasí. Vláda smí z vládního prohlášení prosadit pouze to, o čem přesvědčila většinu občanů, a koaliční poslanci to mají garantovat.

Naopak zájmem většiny stávajících politických stran je poslušný zákonodárce, který hlasuje, jak se mu řekne, a nepřemýšlí při tom, poslušná loutka v rukách stranických bossů. Pokud možno raději aby ani nečetl návrhy zákonů – ještě by jej při tom mohlo něco napadnout. S voliči by se pokud možno neměl stýkat, na dopisy by neměl odpovídat, vůbec by pokud možno neměl komunikovat. Vím o jednom takovém, který prokazatelně za celé volební období vystoupil jenom jednou, když se omlouval, že si zapomněl hlasovací kartu. Strana ho pak za to odměnila významnou funkcí.

Je načase, aby byla zahájena diskuse o tom, že v zájmu voličů a v zájmu obecné morálky je třeba posílit imunitu zákonodárců.