V úterý to opravdu vypadalo na rozpad koalice, ve středu se situace uklidnila a ve čtvrtek už bylo jasné, že vláda zatím padat nebude. Veřejnost, která ještě sleduje politiku, tak zažila dobrodružný týden, při kterém se ovšem nakonec nic nestalo.

Najít racionální vysvětlení politických poryvů v týdnu před velikonocemi se zdá na první pohled nemožné, protože politici tak rychle měnili názory a postoje, že se jejich slovům a výkladům dá jen těžko věřit. Proč vlastně měla vláda padnout a proč se nakonec roztržka takřka okamžitě vyšuměla, to je otázka.

Z kritického pohledu na veřejná vystoupení politiků se dá odvodit, proč zpátečku vzaly Věci veřejné. Nikdo z politiků si při začátku konfliktu neuvědomoval, že ústava po novele z roku 2009 připouští pouze jednu možnost, jak dojít k předčasným volbám. Sněmovna se rozpustí a do dvou měsíců se konají volby. Dokonce i premiér Petr Nečas, který přišel s plánem na červnové volby jako první, použil tento scénář jako výhružku. Vyhrožovat však nemusel, protože při rozpadu vlády alternativa tak jako tak neexistuje.

Při takových vyhlídkách se tedy Věci veřejné stáhly. Co by nakonec dělala většina z jejich jednadvaceti poslanců, kteří by už v květnu přišli o svůj zpravidla jediný příjem v podobě poslaneckého platu a náhrad.

Velice rychle svůj názor ovšem změnili také politici TOP 09 a někteří občanští demokraté, kteří po ultimátu Věcí veřejných prohlásili, že se vydírat nenechají a že raději půjdou do voleb. Teď už obě strany v čele s Nečasem o vydírání nemluví a rychle připravují kompromis, kterým by Věci veřejné ve vládě udrželi. Musí být tedy důvod, proč ustoupily také ODS a TOP 09.

Sami politici vysvětlují svou trpělivost s Věcmi veřejnými a ochotu pokračovat ve vládě tím, že jim jde o záchranu rozpočtu. Zní to velmi odpovědně a ministry za to chválí většina ekonomů. Pouze důsledné šetření zachrání naší zemi před osudem Řecka. Vláda tedy musí připravit už čtvrtý úsporný balíček v řadě, aby se státní rozpočet nepropadl do hlubokých bažin nezvladatelného deficitu.

V této úvaze ale něco nehraje. Premiér Nečas i ministr financí Miroslav Kalousek opakují, že se jejich plánům zachránit rozpočet daří. V roce 2010 dosáhl schodek téměř pěti procent, loni se o procento snížil. Slušné tempo, komentoval by tento postup nezávislý pozorovatel.

Při pohledu zblízka ale situace není tak dobrá. Schodek státního rozpočtu dosáhl v roce 2010 156 miliard, loni byl o 13 miliard nižší. Vzhledem k tomu, že ekonomika rostla o dvě procenta a že se zvyšovaly daně, tak to není žádná sláva.

Při pohledu na veřejné rozpočty jako celek, tedy včetně mimorozpočtových fondů, se dokonce může zjistit, že celkový veřejný schodek dosáhl v roce 2010 160 miliard a loni byl o dvě miliardy vyšší.

Špatných zpráv o vývoji rozpočtu je ještě víc. Také letos se daně zvyšovaly a také letos se je nedaří vybírat. Příjmy odpovídají minulému roku, i když se dolní sazba daně z přidané hodnoty zvýšila o čtyři procenta. Navíc přestala své dotace vyplácet Evropská unie a dnes není dokonce jasné ani to, jestli nějaké peníze pošle aspoň do konce roku. Tím může rozpočet ztratit částku v řádu desítek miliard.

Označit tuto situaci za byť dílčí úspěch není možné. Spíše se dá říci, že už první rozpočet sestavený Nečasovou vládou dobře nevyšel a jeho druhý pokus přivedl veřejné finance do rizika, které nezažily od krizového roku 2009.

Představa odpovědných státníků a finančníků, kteří nechtějí opustit kapitánský můstek, aby se státní finance nezhroutily, tak dostává trhliny. Stejně oprávněně by se dalo říci, že je třeba současné ministry vyměnit, aby dostal rozpočet do ruky konečně někdo, kdo mu rozumí.

O tom, jestli by se našel lepší premiér a lepší ministr financí by se tedy jistě dalo diskutovat. U těch současných je navíc možné spekulovat, proč si o sobě myslí, že svou práci dělají tak dobře, že se bez nich země neobejde.

Pochopit postoj představitelů současné vlády mohou pomoci jejich další takzvaně reformní plány. Jsou ochotni z některých svých plánovaných kroků ustoupit, v žádném případě se však nevzdají úsporného balíčku na příští rok. Ten obsahuje další zvýšení daně z přidané hodnoty a reálné snížení důchodů. Proč jde politikům právě o tyto kroky, ukazují jejich výpočty, podle kterých se tím rozpočtová bilance na rok 2013 zlepší o 24 miliard. Tyto peníze jsou nutné, aby vyrovnaly výpadek státního rozpočtu po zavedení penzijní reformy. Stát totiž bude podle předpokladu každoročně posílat dvacet miliard korun soukromým penzijním společnostem.

Stejně jako si Věci veřejné uvědomily, že by odchodem z vlády přišly o poslanecké platy, tak ODS a TOP 09 zjistily, že předčasnými volbami ohrozí svou penzijní reformu. Nová vláda, která by vznikla po červnových volbách, by měla ještě dost času na to, aby penězovod penzijním společnostem zastavila.