Paní ministryně Maláčová, potažmo celá vláda, se moc ráda na twitteru chlubí, jak zvyšuje rodičovskou a minimální mzdu. Až to vypadá, že tu nastane ráj na zemi... Hodně rodin ale bude i tento rok žít na hranici chudoby.

Znám jednu dívku, ale ta nemá dukáty, jako se zpívá v jedné české písničce. Jmenuje se Nella a je ze Znojma. Když jí bylo půl roku, lékaři jí diagnostikovali rakovinu. Za sebou má několik chemoterapií, dvě transplantace ledvin a doživotně je závislá na domácí dialýze s tím, že ji někdy i několikrát týdně musí její mamka odvézt do nemocnice až do Prahy. Jakýkoliv problém s autem pro ni může mít fatální důsledky.

I přes dost složitý život bez ledvin a závislosti na pomoci od druhých, je Nella obrovská bojovnice plná optimismu, která ve volných chvílích maluje obrazy a vyrábí domácí mýdla. Když si ale loni požádala o příspěvek na auto, byl jí odmítnut s tím, že nespadá do skupiny „potřebných“. A tak se ptám, kdo by vlastně ten příspěvek měl dostat? Když se Nella nedostane včas do nemocnice, zemře. To má na auto sbírat víčka?

S Nellou Liškovou, která mi věnovala jeden ze svých obrazů. Už jej mám v kanceláři ve Štrasburku. (TZ)

Ministerstvo bere podporu postiženým lidem

Druhým případem je bratr mé známé Hedviky, který je od narození těžce mentálně postižen, a nemůže proto ani chodit. Potřebuje nepřetržitou péči 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Rodina se o něj vzorně stará a na rozdíl od jiných ho neumístila do ústavu. Také jim byl ale odepřen příspěvek na motorové vozidlo pro lidi s postižením, protože prý jsou jeho pohybové potíže projevem jiného onemocnění, nikoli přímou vadou pohybového ústrojí. Jinými slovy se sice fakticky nemůže hýbat, ale kvůli „špatné příčině“, takže smůla.

Na to, že ministerstvo práce a sociálních věcí rozhoduje v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy, již opakovaně upozorňovala Veřejná ochránkyně práv ČR. Je nepřípustné, aby MPSV opakovaně neuznalo nárok na příspěvek lidem s poruchami zdraví, kteří potřebují nepřetržitou péči, a to ještě s výmluvami na úrovni dítěte mateřské školy.

Výklad poskytnutý Ministerstvem práce a sociálních věcí, který mám k dispozici, je jednoduše příliš restriktivní a odporuje smyslu sociální pomoci ze strany státu. Právník by řekl, že úředníci MPSV rozhodují fakticky špatně v důsledku přepjatého formalismu. Mě to nutí se ptát, jak může někdo tvrdit, že když člověk nemá „problém s páteří“, tak se může hýbat. To je hlupák? Nebo hůř, to se tímto snaží ušetřit? Na horším místě to totiž snad už ani nejde...

Z těžce postižených chudých děláme žebráky

I když zastávám spíše pravicové názory, nijak zásadně se nebráním tomu, aby se vláda snažila systematicky zlepšit situaci chudých lidí například přiměřeným navyšováním minimální mzdy. Lidé by měli být motivováni k tomu, aby pracovali. Vždy bychom si ale měli dávat pozor na to, co vše podobná zvýšení mohou způsobit. U těch plošných to totiž může znamenat i propouštění, protože ne všichni zaměstnavatelé si budou moci dovolit zaměstnancům přidat, zvláště ti v sociálních službách se mohou dostat do vážných finančních problémů. Jakékoliv přidání od státu může zase způsobit výpadek peněz jinde, což řada vládních politiků nechápe.

Ti nejpotřebnější tak mohou trpět dvakrát. Kvůli nepřiznaným příspěvkům a dále i kvůli nedostupnosti podpůrných sociálních služeb. To považuji za odporné a naprosto asociální. Tady platí zásada, že koblihou prostě chudého nenasytíš. Zkusme proto v novém roce myslet i na tyto lidi!

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu