aneb Spolu chyceni, spolu pověšeni

Kdy jindy než ve svátečním období ocenit premiéra-vizionáře, který překračuje mantinely všední agendy a uvažuje i o věcech, které měli jeho předchůdci za nemožné.

Z tohoto hlediska bylo jmenování Andreje Babiše ministerským předsedou a následně i celé jeho vlády napasováno do předvánočního času šťastné. Vyskytly se však tři problémy. První souvisí s Babišovou až příliš bujnou fantazií a zvykem říkat, co mu slina na jazyk přinese.

Druhý se týká absence mantinelů – včetně těch, kterým říkáme právní stát nebo ústavní zvyklosti. Pro praktický chod vlády je nejtvrdší třetí oříšek, spočívající v nedostatečné koordinací premiéra s vlastními ministry.

Nápad na zdanění tzv. církevních restitucí ani ochotu podpořit podobnou iniciativu jiných stran sice Babiš do programového prohlášení nenapsal, ale v médiích jej několikrát zopakoval.

Při uvádění ministryně obrany se v souvislosti s uprchlickou vlnou premiér zasnil o vyslání českých vojáků do Libye, kde by stabilizovali situaci a bojovali s pašeráky lidí. Když pak byla Karla Šlechtová tázána na detaily, čertila se, že neví, kde k tomu novináři přišli.

Po boku čerstvého ministra školství zase Babiš nastínil možnost ušetřit peníze směřované do soukromých a církevních škol. Robert Plaga o pár dnů později musel vyvracet, že by snad bylo nakročeno k diskriminaci a osekávání prostředků, na něž mají soukromé a církevní školy nárok ze zákona.

Ještě těžší to má Lubomír Metnar. Premiér Babiš stále dokola zpochybňuje nezávislost a profesionalitu policie, přitom ministr vnitra ji má hájit.

Nejde o to, že by vyrovnání státu s církvemi proběhlo bez poskvrny, že by nebylo správné se více angažovat v řešení migrační krize, že by se nevznášely otazníky nad kvalitou některých privátních škol nebo že by vyšetřovatelé nemohli chybovat. Vždy je však důležité dvakrát měřit, než se jednou řízne. Spekulovat o změnách lze až po důkladné analýze problému.

Přitom v jiných oblastech premiér slíbil, že se bude analyzovat ostošest. Například inkluze na základních školách, penzijní systém, vyplácení sociálních dávek či dostupnost péče a léková politika ve zdravotnictví.

Novým členům a členkám vlády můžeme vytýkat mnohé, určitě ale nikoli nedostatečnou znalost svěřených resortů. Pouze Karla Šlechtová je úplný nováček, o to opatrněji ovšem našlapuje – a nehrne se ani do podepisování armádních zakázek zděděných po svém kolegovi z téže stranické stáje.

Ministři a ministryně si uvědomují, že jejich životnost je nejistá. Kabinet nejspíš důvěru Poslanecké sněmovny nezíská a časem se bude muset poroučet. Pokračování nemá žádný ze šéfů resortů jisté. Ani Babiš by se nezastavil před individuálními výměnami, kdyby jeho podřízení chybovali nebo nedostatečně plnili příkazy. Ke stabilizaci jednotlivých oblastí navíc bude zapotřebí konsensus napříč stranickým spektrem a četnými profesními a zájmovými skupinami.

Aby však vláda neselhávala ani v legislativní, ani v denní exekutivní agendě, musí stát nohama na zemi a nesměšovat vějičky pro voliče se skutečnými kroky. Jakkoli je jistě obtížné Andreje Babiše opravovat či korigovat, odpovědnost za stát nese vláda jako celek. Byť v politice nejde přímo o krk, ministři by si měli denně opakovat lidové rčení – spolu chyceni, spolu pověšeni.