Výrok Andreje Babiše o potřebnosti zavedení většinového volebního systému je většinou interpretován jako snaha zabetonovat dnešní vysoký preferenční výsledek jeho hnutí ANO v dlouhodobou pozici na české politické scéně a v možném zavedení de facto jedné vládní strany.

To je jistě interpretace možná, ostatně při pohledu na kroky Andreje Babiše v průběhu posledního roku se vysloveně nabízí. Jeho opanování mediálního prostoru, úspěch ve volbách, a to i v tak sociálně problematických regionech jako je ten ústecký, dodává Babišovi nebývalou porci sebevědomí.

Je možné, že právě proto dnes mluví o většinovém volebním systému, který by byl pro něj – vezmeme-li v potaz dnešní čísla – patrně výhodný. Jenomže odmítneme-li debatu o většinovém volebním systému jen proto, že ji otevírá právě Babiš, dopustíme se velké chyby. Důvody ke změně totiž objektivně existují, Babiš Nebabiš.

Naše Ústava vešla v platnost v roce 1993, je víc než dvacet let stará a odráží tuto historickou zkušenost. Proto byla konstruována právě tak, jakou ji dodnes máme. Ona éra bývala nazývána epochou transformace. Ústava odráží přesně to: základní myšlenky, které stály na počátku této transformace. Nyní jsme nikoli na konci, ale řekněme v další, snad i vyšší fázi této transformace. Je proto potřeba Ústavu podrobit analýze a rekonstrukci.

Vypustit z ní věci poplatné době jejího vzniku a modifikovat ty, které se průběhem oněch let ve své podstatě proměnily tak, že už dnes buď realita neodpovídá dikci Ústavy, či spíše dikce Ústavy pokulhává za realitou. Ať už to nahlížíte z té či oné strany, Ústava změnu potřebuje.

Soustředím se, nejsa ústavním právníkem, na zřejmé praktické prvky, které volají po změně, protože už neodpovídají politické realitě. V první řadě je to článek 16, 18 a následující z nich vyplývající. Jde samozřejmě o počet parlamentních komor, jejich velikost a způsob volby do nich. Senát, jak víme, vznikl ve své době jako výsledek snahy stabilizovat parlamentní demokracii, vytvořit "ústavní pojistku", aby se nemohlo stát, že nějaká politická síla vnutí případné jediné parlamentní komoře hegemonicky svoji vůli a poruší tím ony svaté základy pluralitní demokracie.

Senát, navzdory očekáváním mnohých skeptiků, svoji historickou roli splnil, ba dokonce v mnoha ohledech přesvědčil, že spíše on by měl být tou dominantní půdou pro zákonodárnou moc. Proč? Důvod je zřejmý. Je to způsob volby. Senát se podle Ústavy volí podle většinového volebního systému, zatímco Poslanecká sněmovna podle poměrného. V tom je kořen velké části problémů, do nichž se naše politická scéna a celá společnost v posledních letech ocitá.

Poměrný systém je zdrojem nestabilních vlád, permanentních vládních krizí, jak je známe z éry vládnutí Špidlova, Grossova, Topolánkova i Nečasova, k neschopnosti a nemožnosti plnit předvolební sliby, neboť je vždy možné se alibisticky vymluvit na nesouhlas koaličních partnerů. To ovšem není, jak by se mohlo zdát, průvodním, byť nevítaným rysem demokracie. To je neschopnost demokracie prosadit se efektivním způsobem. Ten nabízí pouze většinový systém.

Kdybych měl možnost navrhovat změnu, pak by to bylo prosté: Z dvojkomorového parlamentu o celkem 381 zákonodárcích utvořit parlament jednokomorový. Počet jeho členů by měl odpovídat počtu volebních okrsků, záleží na zvoleném členění, podstatné je to, že by měli být voleni jedno- či dvoukolovým většinovým systémem. Tím se zaručí objektivnější výběr kandidátů podle jejich skutečných kvalit a jejich bezprostřední rezonance s voliči v příslušném okrsku. A také se tím výrazně omezí vliv stranických či ekonomických oligarchií.

Co je podstatné - ve většinové volbě je zvolený kandidát mnohem adresněji odpovědný svým voličům, než jen jakýkoli člen masy zvolené pod hlavičkou strany či hnutí. A to je právě to, co naší demokracii chybí: osobní odpovědnost.