Po přečtení titulku si možná mnozí čtenáři vybaví knihu s podobným názvem. Ano. Je to dnes již legendární foglarovka Pod junáckou vlajkou. S názvem však veškerá podobnost končí.

Kniha z roku 1940 vypráví o Mirkovi, který vstoupí do skautského oddílu, aby ukradl stan pro potřeby své party. Prostředí oddílu ho ale napraví. Vydání z roku 1969 bylo jedinou foglarovkou, kterou jsem ve své dětské knihovničce měl. Po jejím přečtení jsem se sháněl po dalších, ale nastupující normalizace stáhla tento druh literatury z prodejních pultů knihkupectví, a pokud si dobře pamatuji, i z regálů knihoven. A tak jsem si mohl ty další přečíst jen díky výpůjčkám od kamarádů.

Že se budou někteří mladší čtenáři divit, proč foglarovky komunistům tolik vadily? Ale ony nevadily jen komunistům, ale i nacistům. Totalitní režimy totiž nemohou připustit, aby na „jejich“ mladou generaci působil „nevhodně“ – tedy apoliticky – někdo jiný, než organizace ke „správné výchově mládeže“ těmito režimy zřízené. A je jedno, zda to byly Komsomol, Hitlerjugend, Rudé gardy (čínská mládežnická organizace v době kulturní revoluce, pozn. autora) nebo „náš“ Socialistický svaz mládeže. Jen historické pozadí bylo jiné a represe tu více, tu méně brutální.

Někteří lidé, dosud vedoucí minulý boj se stranou, která si slovo „komunistická“ nechala ve svém názvu, nevidí, že aktuální totalitní nebezpečí klíčí úplně někde jinde. Zejména mladí, kteří nemají historické zkušenosti a často jsou až neuvěřitelně naivní, snáze podléhají svodům krásně znějících, ale falešných frází o skvělé budoucnosti.

Je až neuvěřitelné, ale pro Evropu minimálně posledního půldruhého století příznačné, že největší nebezpečí – aktuálně v podobě extrémní levice – se šíří opět od našeho severozápadního souseda. Jeho protagonisté to ale v dnešním globalizovaném světě mají o mnoho snazší. Navíc jsou daleko sofistikovanější a rafinovanější, než kdysi jejich rudí a hnědí předchůdci.

Není proto divu, že zelená jiskřička přeskočila a zažehla extrémistický požár i u nás. Ovšem přebarvený na černo.

Blíží se volby a politické strany a hnutí nám předkládají své programy. Slibují, přemlouvají, ale některé i vyhrožují. Např. tím, že pokud nebudeme dělat to, co nám přikážou, snesou se na nás hromy a blesky. Dokonce již vyhlásily nesmiřitelný boj oxidu uhličitému.

Že není z čeho vybírat? Že je řada politických subjektů ucházejících se o naši přízeň negativně zatížena minulostí? Že by hlas pro některé nadějné a sympatické subjekty mohl propadnout? Že je protagonista vládního hnutí ve střetu zájmů a že je vyšetřován orgány činnými v trestím řízení? Ano, to všechno je možné.

Ale zůstat doma a nevolit? To bychom byli sami proti sobě. Tak zatněme zuby a vzhůru k urnám!

A i když na to mnozí voliči jistě již přišli sami, úplně na závěr si přece jen neodpustím ještě jednu myšlenku.

Přes všechen současný politický marasmus se domnívám, že je lepší čapí hnízdo na komíně než piráti na lodi. Protože např. kniha s názvem „Pod pirátskou vlajkou“ mezi povinnými tituly v knihovničkách našich náctiletých by pak mohla být tím nejmenším zlem, které by nás pravděpodobně potkalo.