V souvislosti a krizí, kterou nyní prožíváme kolem obsazení funkce veřejného ochránce práv, zdá se být nezbytné upozornit na omyl, který se ve veřejné diskusi stále vynořuje: náš ombudsman, tedy slovy zákona „veřejný ochránce práv“ (VOP), není ochráncem lidských práv a nemá s nezávislým dohlížením na to, zda jsou u nás lidská práva dodržována, nic společného.

Občané, kteří v diskusích o ochránci stále zvažují, zda ten, nebo onen, ta, nebo ona, by byli (y), či nebyli(y) vhodnými „ochránci lidských práv“, se mýlí.

Nic takového náš VOP v zákonném popisu svých práv nemá. Jeho úkolem je nezávisle přezkoumávat rozhodnutí vybraných státních orgánů a povinnost o svých zjištěních informovat Poslaneckou sněmovnu a veřejnost.

Tento komunikační problém by nebyl tak závažný, kdyby nezakrýval náš velmi podstatný defi cit: nemáme totiž instituci, která by se ze zákona, tedy nikoliv dobrovolně, jako nezisková organizace, problematikou lidských práv u nás zabývala.

Vytvoření takové instituce po nás ostatně požaduje Evropská komise již dlouho, neboť na základě zásad přijatých usnesením Valného shromáždění OSN z roku 1993 (tzv. pařížské principy) mají být v jednotlivých státech takové instituce zřízeny.

Dosud je jich ve světě 112 a v zemích Evropské unie pak 23. Rozšířeným přesvědčením, že takovou institucí je u nás VOP, je vytvářen nejen u naší veřejnosti falešný dojem, že otázka lidských práv je u nás na základě zákona a nezávisle monitorována, ačkoliv tomu tak není.

Nejde přitom o vytvoření další „zbytečné“ instituce, kterou od nás Evropská unie vyžaduje. Jde spíš o to, že naší republice jsou často adresována „zjištění“ obdobných institucí zřízených v jiných státech, která posuzují otázku dodržování lidských práv u nás, aniž by na taková (a často velmi zvláštní) „zjištění“ mohla „domácí“ instituce adekvátně reagovat na základě svých poznatků a zjištění.

Dosud tak činí nezávislé osobnosti nebo, zpravidla pouhým přitakáváním, různé neziskové organizace. Což v zahraničí vytváří velmi nepřesný obraz o poměrech u nás.

VOP takovou institucí bez zásadní změny zákona být nemůže nejen proto, že rozšiřováním jeho kompetencí již nyní z něj činí, zcela v rozporu s původními záměry, nezvládnutelný administrativní kolos (160 zaměstnanců, 110 právníků), ale hlavně proto, že již zmíněné pařížské principy vyžadují zcela jiný způsob výběru osob do takové instituce tak, aby ta odrážela sociální složení společnosti. To u veřejného ochránce práv voleného jen z návrhů prezidenta a Senátu není.

Nicméně zdá se zřejmé, že nynější vzedmutý zájem o tuto problematiku vytváří k řešení tohoto problému vhodný čas, neboť vyjasnění vzájemných vztahů a skutečných kompetencí VOP je pro budoucnost této instituce nezbytné.

Právo, 13.1.2020

Autor je právník, byl zástupce veřejného ochránce práv