Není divu, pakliže je tradiční sociálně demokratický volič zmaten. Dosud slýchal o solidaritě, rovnosti, jistotě a prosperitě, zatímco nyní se kolem míhají cizí slova jako image, modernizace, rebranding. Je ČSSD stále ještě starou dobrou stranou spodních deseti miliónů?

Odpověď zní - ano. Jenže stejně tak platí, že pokud ČSSD chce hájit zájmy lidí práce co nejefektivněji, musí vyhrávat volby. K tomu ale potřebuje nové voliče, zejména z prostoru blíže politickému středu, z řad středních vrstev, obyvatel měst, mladých a vysokoškoláků.

Co šlo pod praporem růže shromáždit stávajícími prostředky, tématy a funkcionáři, bylo shromážděno. Soc.dem. oslovila už patrně maximum sympatizantů, jak jen bylo možné. Ostatně tak dobře u voličů, jako v posledních volbách do Sněmovny, si nikdy nestála. Má-li však zálusk na další duše, musí předvést něco, co tu ještě nebylo.

Levicově smýšlející občané se přesto nemusejí obávat. Pouze přichází čas ukázat, že solidarita se někdy hodí i filmařům, učitelům či vědcům. První aktuálně hledají pomoc s fondem kinematografie, druzí trpí nízkými příjmy a čerstvě i hrozbou vyučujících středoškoláků, třetím chybí zdroje na spoustu originálních a pravděpodobně i lidstvu prospěšných projektů. Našli bychom i jiné odstrkované voličské proudy. Zvlášť když premiér Topolánek přiznává, že chystané reformy zacáluje střední třída, která má podle něj „předplaceno“ z minulého volebního období, kdy vládla ČSSD…

Jeden z podkladů pro vnitřní modernizační diskusi sociálních demokratů připravil bývalý spolupracovník unionistického ministra Němce Petr Dimun. Reakce na materiál, z něhož citovalo i Právo, je dvojí. Marketingoví experti tvrdí, že v něm nestojí nic nového pod sluncem. Ovšem v ČSSD jsou nápady, především týkající se výběru vhodných mluvčích pro jednotlivé sociální skupiny a neotřelá témata, vnímány jako převratné a rozmlžující profil klíčového levicového subjektu.

Přitom by každý kvalitní námět měl být ceněn zlatem. Ideová náplň stran napříč spektrem se zužuje a skončit coby zastydlý tradicionalista by nechtěla žádná partaj. Proto by Dimunovi kritici měli spíše dbát na vlastní alternativy, jak rozšířit elektorát ČSSD, než na cupování předběžných a ne vždy dokonalých podnětů jednoho z právě příchozích členů.

Nejde jen o nezbytné vyvažování, o nutnost, aby sociální demokracie stála na více nohách, více pilířích. V éře nešťastných ekonomických pokusů pravicového kabinetu a zároveň neúprosné a nelítostné globalizace ČSSD jako po soli dychtí i po socialistických buřičích Foldynova ražení nebo klasických odborářích Škromachova střihu. Zapomínat na původní a osvědčené kořeny by se Lidovému domu mohlo zle vymstít.

Nic to ale nemění na potřebě lídra, jenž bude mít dost sil představit sociální demokracii i v novém světle a jenž se nebude bát obklopit mladými lidmi se specifickou životní zkušeností. Působení poslanců Hamáčka, Haška či Tejce napovídá, že strategie Jiřího Paroubka je přínosná. Proto by se ČSSD měla vyvarovat toho, aby ledové pohledy, které vrhají jedni činovníci na druhé, neměly za výsledek zmrazení stranických pozic – v době, kdy to u konkurence, ať už zelených nebo ODS, vře.

Právo 4.8.2007