Stalo se smutnou tradicí, že prezidentští kandidáti jsou v České republice hledáni na poslední chvíli. To samé platí o shánění podpory pro ně. Vždyť ani Občanská demokratická strana, jejíž přirozeným uchazečem o další pětiletku na Hradě je čestný předseda Václav Klaus, se nesnažila toto téma vklínit do koaliční smlouvy, čímž zvýšila naději kandidáta opozice. Opakovala tím chybu, které se před pěti lety dopustili Vladimír Špidla, Hana Marvanová a Cyril Svoboda. ODS dnes už jen chaoticky přesvědčuje koaliční partnery o výhodách, které jim Klausovo zvolení může přinést. Zlé jazyky by mohly spekulovat i o vydírání. A občanští demokraté pochopitelně také mlží o údajných hlasech, které dalíkovskými metodami ulovili ve vodách sociální demokracie.

Ovšem příprava Klausových odpůrců nebyla o moc pečlivější. Zatímco prezidentský kandidát má růst dlouhá léta, zde byl nalezen pár měsíců před volbou. Výběr to však nebyl vůbec špatný.

Z hlediska samotné volby bych větší šance přičítal zkušenému Jiřímu Dienstbierovi. Snadno by získal hlasy levice, navíc u letitých Klausových oponentů v ostatních klubech platí, že by proti němu podpořili prakticky kohokoli. Ovšem s Janem Švejnarem přišlo do české politiky cosi čerstvého, osvěžujícího, jednoznačně pozitivního.

Způsob, jak Švejnar komunikuje s voliteli, ale zejména s veřejností, dokládá jeho nezatíženost tuzemskými politickými zlozvyky. Přivezl s sebou do vlasti americkou otevřenost, sebevědomí, optimismus. Může nás to někdy i štvát, leč férovost - když použiji oblíbený Klausův termín - a také empatie, jež ze Švejnarova vystupování čiší, mají jednoznačně navrch. Přesvědčit se o tom mohla spousta účastníků kandidátových výjezdů po regionech.

Jistě, volba probíhá – troufám si říci, že bohužel - v parlamentu a je tajná. Zájmy a motivace poslanců a senátorů napříč spektrem mohou být různé. Ostatně i vnitřní pnutí v KDU-ČSL nad otázkou, koho podpořit – přičemž podle nedávného hlasování lidoveckého vedení má navrch Václav Klaus – napovídá, že o vítězi nebude rozhodnuto do posledního okamžiku. Minulou prezidentskou volbu stíhalo jedno překvapení za druhým. A letos již komunisté naznačili, že se pokusí vyvzdorovat si úplně nové adepty pro druhou či třetí volbu, pakliže první nebude úspěšná.

Jsou však okolnosti, které můžeme hodnotit už nyní. Tou první je ponaučení, které si z prezidentské volby 2003 vzala sociální demokracie. Chová se tentokrát uvážlivě a semknutě, bez zábran komunikuje s partnery nalevo i napravo. I ti, co v ČSSD Švejnara nepokládají za svoji krevní skupinu, jsou k většinovému stanovisku loajální. Pravděpodobnost, že by se sociální demokracie znemožnila jako tenkrát, když postupně zařízla své kandidáty Jaroslava Bureše, Miloše Zemana a Jana Sokola, je mizivá. Sázka na Švejnara je odvážná a přišla v hodině dvanácté, nicméně ji provází racionální přístup. V jeho rámci je místo jak pro budování Švejnarova politického zázemí, tak pro kandidátovo nesvazované představování názorů (a to leckdy i polemických), s nimiž vyráží do boje, před obyčejnými lidmi, novináři i členy politických stran.

Když porovnáme kroky dvou stran dominujících české politice, vidíme, že zatímco ODS setrvává s Václavem Klausem v izolaci, odmítá debaty kandidátů v médiích, stejně jako veřejnou volbu, sociální demokracie se na pozadí Švejnarovy kandidatury prezentuje coby strana se širokým ideovým záběrem, schopná vést dialog s rozličnými politickými a občanskými proudy a připravená čerpat podněty z prostředí, které pomáhá formovat moderní politiku na západ od našich hranic.

Klíčová zkouška ji však teprve čeká. Ať již únorová volba hlavy státu dopadne jakkoli, bude muset ČSSD přesvědčit, že její spolupráce s Janem Švejnarem nebyla ryze účelová a že o osobnosti jeho ražení upřímně stojí pro dlouhodobé a co nejhlubší partnerství.

Psáno pro ČRo6 a časopis Trend