Nezastupitelnou vlastností demokratické politiky je informační otevřenost vládnoucích elit vůči veřejnosti. Pro vládnutí totalitních režimů je naopak příznačné utajování důvodů vedoucích k politickým rozhodnutím.

ODS a Věci veřejné přešly z nedávné koaliční a vládní krize do postavení ozbrojeného příměří, které se může snadno vyvinout v další čelní srážku, bude-li Petr Nečas nadále pokračovat v úsilí o vytlačení Radka Johna z vlády. Přestože od bona fide ukončení krize již uteklo hodně vody, předseda vlády dosud neprozradil národu, co ho přimělo během několika málo dní mezi útokem Kateřiny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu do rozhodnutí o odvolání Radka Johna z funkce ministra vnitra přeskočit od původního rozumného postoje k vnitrostranické lapálii „véček“ k sebevražedné hře o rozbití koalice a o svůj zasloužený odchod na smetiště politických dějin. Kupodivu se ho na to nikdo neptá: ani opozice, ani novináři. Stejně jako za totality se všichni smiřují se skutečností, že politika se dělá za zády občanů a věci se tím více utajují, čím jsou špinavější.

Ještě podivnější a rovněž nevysvětlený je postoj Petra Nečase k tzv. kauze ProMoPro a ministrovi obrany Alexandru Vondrovi. Nepadne-li do té doby vláda, po uzdravení pana ministra si opozice vynutí projednání kauzy v Poslanecké sněmovně. Vondrovu hlavu si žádá nejen opozice, ale i obě koaliční souputnice ODS. Petr Nečas se tváří, že mu to příliš nevadí, a zdá se, že by mu nečinilo potíže spolustraníka obětovat, aby měl klid. Protože se jedná o významného představitele premiérovy vlastní strany, naprostá nepřítomnost snahy čelit ostřelování Alexandra Vondry je zarážející.

Podezřelost této aféry je dána skutečností, že Alexandr Vondra má být ukřižován sám, ač na utrácení za české předsednictví EU se podílely dvě vlády: Topolánkova s Alexandrem Vondrou a Fischerova se Štefanem Füle. Smysl pro spravedlnost žádá, aby se vědělo, která ze zmíněných dvojic politických klaunů byla utrácivější. Zatím se ale veškerá odpovědnost háže pouze na Alexandra Vondru, kterého je ochoten topit i spoluviník Mirek Topolánek. Nepřekvapuje, že se o skutečný stav věcí nezajímají novináři, protože ti jsou placeni za účelovou manipulaci s veřejností a znalost pravdy by je možná obtěžovala. Nepřekvapuje, že zvědavá není opozice, která takticky útočí na Alexandra Vondru jako na druhý nejslabší bod obrany vládní koalice a míra jeho skutečného zavinění ji vůbec nezajímá: kde jde o získání mocenské převahy, pravda je spíše na překážku. Avšak překvapuje, že o okolnosti, která vyznívá aspoň částečně ve prospěch Alexandra Vondry, mlčí Petr Nečas, jehož vládě bezdůvodná výměna ministra obrany v žádném případě neprospěje. Chce se snad zbavit rivala, který ho ohrožuje v konkurenčním boji o postavení uvnitř strany?

Mělo by být snadné dozvědět se pravdu o podílu obou vlád na utrácení za kratochvíle českého předsednictví EU, pokud by to někoho zajímalo. Pokud by ji úředníci Úřadu vlády zvídavým politikům a novinářům nevyjevili na dotaz dobrovolně, máme přece zákon o svobodném přístupu k informacím, s jehož pomocí si lze vydání zprávy vynutit. Jenže nikdo tuto otázku nepoložil a s použitelností zákona to není v Absurdistánu tak jednoduché, jak by se zdálo.

Vyzkoušel jsem to, a zatím jsem nepochodil. S odkazem na zmíněný zákon jsem požádal Úřad vlády, aby mi sdělil požadovanou informaci. Nejdříve mi tiskový mluvčí Úřadu vlády Jan Osúch sdělil, že vlastně žádám informace, které jsou věcí obchodního tajemství firmy ProMoPro, takže mi je Úřad nesmí poskytnout. Ale navedl mě, jak mám žádost přeformulovat, aby mi mohl vyhovět. Následně ale rozhodl o zamítnutí mé žádosti, což odůvodnil především tím, že Úřad mnou požadované informace nemá, musel by je nově vytvořit a takového úsilí se nelze cestou použití zákona o svobodném přístupu k informacím dožadovat. Odvolával se také na to, že Úřad vydal požadované informace policii pro potřeby vyšetřování, a proto mi je nemůže poskytnout. Ale na tuto námitku se může odvolávat pouze orgán činný v trestním řízení, což Úřad vlády ČR není, nehledě k tomu, že zpřístupnění těchto informací nemůže nijak ovlivnit závěry vyšetřování.

Absurdistánský úřad tak předvedl kousek jako vystřižený ze zvyklostí orgánů totalitního režimu: za zástěrkou předstírání zákonného postupu se skrývá lež a strach ze zveřejnění bůhví čím choulostivé informace. Pokud Úřad vlády ČR neporušuje zákony, zcela jistě vede podvojné účetnictví, a to jistě ne technikou ručních zápisů do účetních knih, ale v digitalizované podobě s použitím vhodného softwaru. Mnou požadované informace nemusí vytvářet, protože je má uloženy v paměti počítačů. Nemá-li dílčí součty za období působnosti obou vlád, jistě je má za jednotlivé měsíce, a já bych si je snadno sám sečetl. Jejich vytažení z paměti počítače je záležitostí několika málo minut. Nejde tedy o nic jiného, než o snahu absurdistánského úřadu zatajit před občany pravdu, která je z neznámých důvodů pro vládnoucí pseudoelity nepříjemná.

V každém případě veřejnost by měla na předsedovi vlády požadovat, aby jí obě výše zmíněné záhady vysvětlil. Pokud se národ mlčky smiřuje s utajováním informací, vrací se dobrovolně do totalitních poměrů, vzdává se svých práv a svobod, pohřbívá dosud nevyzrálou demokracii.