Když předseda Evropského parlamentu Martin Schulz kritizoval některé země za egoistický a nesolidární přístup k řešení problémů s uprchlíky, jeho slova u nás nedopadala jen na pravicové nacionalisty nebo rychlokvašená populistická hnutí, ale i na sociální demokraty.

Ti naši jsou totiž jiní než Schulzovi němečtí: za všech okolností sliní prst a hledí si nepohněvat voliče.

Mohli by přitom aspoň volit takové argumenty, jimiž by se nezesměšňovali. Nejprve jsme slyšeli, že cizí chudí by zhoršovali situaci našich chudých. Pak se roztrhl pytel s nápady, kdo by měl pomáhat víc a dříve než my.

Například naši spojenci ve Washingtonu, kteří rozhasili nejednu zemi svými intervencemi. Potom přišla řeč na stabilizované státy severní Afriky a bohaté režimy z okolí Perského zálivu. Teď je módou ukazovat na Itálii, jež prý beztak svoje pobřeží špatně střeží.

Další skupina výmluv se věnuje tomu, proč nepomáhat. Zpočátku zaznívalo, že z Afriky a Blízkého východu se do Evropy valí ekonomičtí uprchlíci, a to je zcela něco jiného, než útěky Čechů, Moravanů a Slezanů na západ v období 1948-89. Od nás se přece emigrovalo výhradně z politických pohnutek.

Nejmenovaný diplomatický zdroj ve středečním Právu ovšem poněkud nekonzistentně utečence odmítá, poněvadž – cituji - „nejde totiž jen o ekonomické uprchlíky, ale o velmi složité případy politických azylů, kdy tito lidé utíkají kvůli své veřejné angažovanosti; a právě jejich politická angažovanost může být velkým problémem.“ Ministr vnitra pro změnu straší islamisty a džihádisty. Neobměkčí nás zkrátka žádný důvod.

Někteří tuzemští politici se evropským kvótám brání proto, že uprchlíci přece o Českou republiku nestojí - chtějí jinam. Ani je nenapadlo, že Afričan v nouzi nejspíš mapu Evropy, jednotlivé státy a režimy nezkoumá. Navrch je přihazováno, že by se imigranti u nás stejně neohřáli a zdrhali zpravidla do Německa.

Přitom v plánech Evropské komise jsou i pojistky proti tomu, aby uprchlíci opouštěli území, kam byli na jasně vymezenou dobu dislokováni. Nejpokrytečtější odpůrci kvót rovnou tvrdí, že držením na jednom místě bychom omezovali lidská práva imigrantů. Ostatní práva těžce zkoušených lidí jsou těmto alibistům buřt.

Je pravda, že uprchlické kvóty nejsou jediným a nejpalčivějším problémem. Důležité je zajistit, aby ti, co se vydali v často drastických podmínkách na nebezpečnou cestu, vůbec přežili. Rovněž je nezbytné stabilizovat situaci v severní Africe, aby ubyly důvody k útěkům do Evropy. Přes úžasné nápady a vzletná slova bychom ale měli mít na paměti zejména zdraví a životy konkrétních lidí, kteří už krok do neznáma učinili.

V Českém rozhlase jsme mohli slyšet obyvatele Sicílie, kteří jsou první na ráně. Jedna mladá žena se přiznala, že imigranti jsou problém a že práce schází i místním. Dodala však, že Sicilané jsou otevření a mají ve své tradici potřebným pomáhat. Proto pomáhají i teď.

Další muž zase prohlásil, že otočit se k běžencům zády by bylo barbarské a nehumánní. Zatímco v nejvíce postižené Itálii uvažují takto, v České republice, kde na imigranty narazíte leda ve vietnamských tržnicích, kvete sobectví, kterému podléhají i politické strany. Včetně těch, co mají plná ústa Evropy a společných evropských politik. Ovšem s výjimkou imigrační.

Divil bych se, kdyby se nám tento přístup jednou nevymstil. Sotva jsme setřásli pověst klausovských eurosabotérů odmítajících sociální, zdravotní či enviromentální standardy unie, stáváme se slavnými tendencí obehnat náš dvorek nejlépe vodním příkopem i ostnatým drátem.