Volby do krajů se obrátily v překvapení, jehož reflexe bude v příštích letech poznamenávat českou politiku napříč stranami a nezávisle na úrovni moci. Odrazí se na činnosti obou parlamentních komor zrovna tak jako na práci obecních zastupitelstev. Levice i pravice stojí před nečekanými (nanejvýš tušenými) výzvami, s nimiž se musí ve vlastním zájmu vyrovnat, přijmout je a neignorovat.

Potvrdilo se, že volby druhého řádu uprostřed funkčního období vlády znamenají vítězství opozice. O tomto faktu nebylo ani tentokrát pochyb, přesto se fenomenální triumf kandidátek sociálních demokratů dá pokládat za nepředvídatelný a alarmující pro vládní strany, které kampaň před krajskými volbami podcenily a neprojevily nápadnější snahu obhájit započaté či chystané reformy, které kampaň opozice strhala s bezprecedentní razancí a houževnatostí. ODS, ačkoli mohla ztratit nejvíce, nechala organizaci kampaně výhradně na svých krajských buňkách, které se zdůrazňováním dosavadních úspěchů "modrých" hejtmanů působily vedle agresivní a nevybíravé prezentace "oranžové" konkurence bezelstně, či snad směšně.

Hlavní dopady tyto volby však nepřinesou řízení krajů, nýbrž stranickému systému. Poražené strany (ODS, KDU-ČSL a SZ) se nevyhnou zevrubnému přehodnocování svého ideového a programového vymezení. Osudově se výsledky voleb promítnou do jejich personálních struktur. Vítězové (ČSSD a KSČM) možná nalezly záminku pro těsnější spolupráci. Koalice KSČM a ČSSD v řadě regionů nevypadá jako vyloučená. Pokud v čele několika z nich zasednou společně, není důvod se nedomnívat, že jde o generálku před nejbližšími sněmovními volbami. Morálně k tomu lze zaujmout opovržlivý postoj, na druhou stranu komunisté by konečně přestali blokovat stranicko-politický systém a třeba i ztratili na přízni u voličů, kteří s KSČM sympatizují pro její antisystémovost a obecný charakter protestní strany. V tom případě by s odstupem času přibyli na seznamu poražených krajských voleb právě čeští komunisté. Otázkou je, kdo by potom oslovil voliče nesouhlasící se současným režimem. Dělnická strana?

Strana zelených (a těžko o tom pochybovat) zahájila nulovým ziskem mandátů v krajích jistý sestup do politického suterénu. Na přetřes přijde Bursíkovo setrvání v předsednické funkci. Ať s ním nebo bez něj, zelení nastoupili cestu někdejších unionistů. Lidovci zažijí sesazení Jiřího Čunka a návrat na výsluní někoho se zkušeností s vrcholnou politikou. Nejspíše Cyrila Svobody. Na rozcestí se octla ODS. Spíše než zvažovat rezignaci Mirka Topolánka by se měla zamyslit nad svým nesrozumitelným ideovým zakotvením. Pouhé odkazování na pravicovost nestačí.

Důkazem toho, jak se nejsilnější strany vypořádaly s proběhnuvšími krajskými volbami, budou za rok volby do Evropského parlamentu.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského