Často slýcháme, že od nástupu prezidenta Zemana se v naší zemi prosazuje poloprezidentský, případně prezidentský systém. Není v tom spatřováno nic znepokojivého, vždyť takové systémy fungují i jinde v demokratickém světě, například ve Francii nebo ve Spojených státech. Nebezpečí uvedeného názoru spočívá v tom, že nebere v úvahu skutečnou povahu změn, které u nás probíhají. Ty se totiž netýkají ústavního zřízení, nýbrž faktického výkonu moci.

Je třeba říci, že Česká republika zůstává z ústavního hlediska nadále parlamentní republikou. O poloprezidenstkém systému nemůžeme hovořit již proto, že s nástupem nové hlavy státu nedošlo k legislativním změnám, které by její postavení posilovaly. Přímá volba sama o sobě kompetenčním posílením není. Stejně tak nelze uvažovat o nastolení režimu prezidentského. Přechod k němu nutně předpokládá, že ústava odebere parlamentu právo vyjadřovat (ne)důvěru vládě. To se rovněž nestalo. Parlament stále disponuje rozhodujícím slovem v tom, jaká vláda se má ve Strakově akademii scházet. Jiná je ovšem otázka, proč dnes již zaniklá poslanecká sněmovna tuto svou pravomoc fakticky neprosadila. Odpovíme-li na ni, začneme lépe chápat, o co v naší zemi jde.

Poslanecká sněmovna prohrála souboj s prezidentem republiky, neboť síly v ní zastoupené nebyly schopny se na obranu parlamentního systému spojit. To platí především pro velké demokratické strany, které společně nevystoupily proti tomu, když se prezident rozhodl jmenovat vládu bez ohledu na jejich zájmy. Místo aby poslanecká sněmovna hlavě státu jednoznačně ukázala, že její vůle nesmí být při sestavování vlády opomíjena, odevzdala prezidentovu týmu tolik hlasů, že to téměř stačilo k získání důvěry. Důvody pro takto iracionální chování ústavní instituce, která si tím sama pod sebou podřezala větev, lze vidět v podstatě dva – nenávistný boj mezi pravicí a levicí a autoritu prezidenta.

Bylo již delší dobu zřejmé, že u nás zažité pojetí politiky nikoliv jako prostředku k spravedlivému vyrovnávání rozdílných zájmů, nýbrž jako antagonistického boje mezi silami pravice a levice, nemůže vést ke šťastným koncům. Přesto se chtělo věřit, že v okamžiku, kdy začne být zpochybňován sám parlamentní rámec, v němž strany boj vedou, spojí se důležití protagonisté na jeho obranu. Nestalo se, a můžeme proto tvrdit, že demokratická česká politika nedokázala ani v okamžiku svého dosud největšího ohrožení nalézt něco, co bychom mohli nazvat společným zájmem. S určitostí již víme, že jím není zájem na prosazení zásad parlamentní demokracie.

Nelze se divit, že prezident republiky této skutečnosti využil. Současná hlava státu totiž nechápe svou funkci tak, jak je koncipována ústavou. Prezident není nadstranickým arbitrem, který by usmiřoval politické konflikty. Využívá naopak po léta hromaděné společenské nenávisti ve svůj prospěch, ke sledování svých zájmů. Jistě, vlastní politické cíle sledovali i předchozí prezidenti. Žádný z nich to ale nečinil tak nepokrytě a bez zábran. I když nemá k dispozici silné ústavní pravomoci, prosazuje prezident své zájmy vahou autority, kterou ostatní političtí aktéři – mnohdy nepochopitelně – akceptují.

Plody politiky vycházející z osobní autority prezidenta republiky jsou oslnivé. Během půl roku dokázal ustavit vlastní vládu a jejím prostřednictvím buduje svůj vliv v exekutivě. Nic na tom nemění ani fakt, že vláda nezískala důvěru parlamentu; zato má jako jediná v současné době zákonodárnou iniciativu. Poslanecké sněmovně, která nebyla schopna účinně čelit prezidentovu tlaku, nezbylo než se rozpustit. Prostřednictvím nejsilnější parlamentní strany vykonává hlava státu svůj vliv i v Senátu. Skutečnost, že část této strany s autoritativní politikou prezidenta nesouhlasí, nemá valný význam; nesouhlas dokáže projevit jen tehdy, hlasuje-li se tajně. Prezidentův vliv vzrostl rovněž na Ústavním soudu, když jmenoval již polovinu jeho soudců a právě z jejich řad dosadil všechny funkcionáře. Že touto cestou lze chod Ústavního soudu vhodně "uzpůsobit", cítíme všichni.

Jedinou složkou státní moci, která dosud odolává prezidentovu působení, tak zůstává obecné soudnictví. Z prezidentových výroků na adresu Nejvyššího soudu lze vidět, jak nelibě tento fakt snáší. Ovšem představa, že by obecné soudy dovedly tlaku prezidenta podporovaného mocí výkonnou i zákonodárnou dlouhodobě odolávat, je – bohužel – lichá. Lze předpokládat, že vzniklá situace bude soudcům poskytovat dost příležitostí k tomu, aby osvědčili svou nezávislost.

Označovat politický režim, v němž prezident vykonává rozhodující vliv na exekutivu, legislativu a nepřímo i na ústavní soudnictví, jako prezidentský či poloprezidentský je nepochopením situace. Uvedené rozlišování má význam pouze za předpokladu, že vztahy mezi jednotlivými složkami státní moci normálně fungují a ony se vzájemně vyvažují. To ovšem není náš případ. Naším problémem je sjednocování státní moci. Neděje se tak právně, nýbrž fakticky, silou jediné autority. Začínáme žít, aniž si to připouštíme, v režimu autoritativním. Když nic jiného, mělo by nám to pomoci při hledání odpovědi na otázku, co s tím dělat.