Zajímalo by mě, jak se zvýšila návštěvnost Národního muzea díky tomu, že je teď z kopule pěkná vyhlídka. Asi dost. Táhlo mě to na tu vyhlídku a navrhl jsem synovi, že se tam spolu podíváme. Souhlasil. Do té chvíle se na vyhlídku nevyšplhal.

Základy Národního muzea položili svými sbírkami roku 1818 hrabě Šternberk, hrabě František Josef z Klebelsbergu, hrabě Kolovrat a hrabě František z Hartigu - a to se ještě chodilo Šternberským palácem; budova nahoře na Václaváku nestála.

Po sestupu z její špičky jsme procházeli expozice, ačkoli dosti fofrem, a doufám, že to tak udělá většina lidí toužících jinak hlavně vidět okolí ze střechy. A nakonec jsme slezli úplně dolů, což bylo dobrodružství, a prošli tunelem, ve kterém to strašidelně hučí a rachotí. Prošli jsme až do sousední budovy někdejšího Federálního shromáždění, která je posledních 15 let součástí Národního muzea, přičemž tunel je hotový už pět let.

„Tak tady bylo Federální shromáždění,“ povídám a synovi je pětadvacet a věru nevypadal, že by tu informaci vyhodnotil jako důležitou. Prostě ale nějak věděl, že odsud po převratu vysílala Svobodná Evropa, a zastavili jsme se v restauraci a on se vrátil Na Moráň, kde bydlí.

Tu výpravu jsem, přiznám, prožil jako něco fascinujícího. Lehce euforicky jsem vykládal historky u vycpaných tvorů a pod kostrou velryby a nostalgicky vzpomínal, jak mě a sestru rodiče do prostor Muzea vzali kolem roku 1974. Vnímali to právem jako něco velebného, a přece věc řešili šalamounky: nechali nás komusi, kdo hlídal expozice, a řekli, aby na mě a Evu malinko dohlédl. Kam se pak spolu odebrali, vůbec netuším, ale ani mě to nikdy nezajímalo. Do Muzea jsem se moc těšil a už jsem s rodiči předtím jednu prohlídku absolvoval - a nově budu mít víc času.

Už nevím jak mou mladší sestru, ale mě to tam tehdy nadchlo. Víc mě, pravda, bavily přírodniny, ale považoval jsem - jako systematik - za jistou povinnost nejprve prohlédnout historické expozice o pravěku a podobně. A dokonce jsem je prohlížel zevrubně. Dítě si vždycky myslí, že má moře času a že vstřebá celý svět!

Měl jsem naivní pocit, že je tak trochu povinností spočinout okem na takřka každém exponátu, i tom nejdrobnějším, a přeletět očima popisku. Číst. Takže jsme tam nelítali a nakonec ke mně přišla ta paní, která nás z dáli asi hlídala, a řekla, že se u dítěte málokdy setkala s podobným zájmem a měl bych prý zajít za profesorem XY (jméno jsem zapomněl), že mi řekne ještě víc, než tu nacházím. Nešel jsem tam - a bohužel se ve mně mýlila. Dějiny pazourků mě nebraly a hurá, hnal jsem se - konečně – k velrybě. Jako všichni prcci. Vyprávěl jsem o tom všem nyní synovi a ten se nad tím dávným ohromením pozastavil. Jak se dalo čekat, vykládal hned i něco o dnešní internetové době a googlení a virtuální prohlídce kteréhosi muzea v New Yorku a… Ale probírali jsme spolu naštěstí také nemuzejní věci (a docela se chvílemi nasmáli), takže to určitě nebyl zbytečný výlet.

Ale je jistý rozdíl mezi návštěvou Národního tenkrát a dnes a některé dítě tam nedostanete ani vidlemi; takže ta finta (a je to finta) s výhledem ze střechy nebyla od věci. Jistě, zacálovalo se za rekonstrukci Muzea dost, jenže tady litovat nelze. Ani konce Federálního shromáždění vedle ostatně nelituji a syn, ten už existuje na trochu jiné planetě. Mé zkušenosti se mu nedají předávat, a tak je vážně lepší přihazovat příhody anebo vzpomínky. No, ale člověk by si rád přisvojit nějaké zásluhy na vnitřním světě své ratolesti, a tak synovi povídám. „Vlastně teďka žijete s tou tvou holkou u trasy té naší výpravy tenkrát. Pamatuješ?“

Přikývl. Bylo to jednou v létě. Pokud si vzpomínám, vytáhl jsem syna nejprve na Vyšehrad. Potom do Podskalí. Ukázal jsem mu mj. tamní domy Ludvíka Součka a Jaroslava Foglara a pokračovali jsme nahoru na Karlovo náměstí, kde jsme spíš bezděky vešli do Faustova domu. V průjezdu náhodou stál takový černý pán a bez ptaní a zadarmo začal vykládat o tamní historii. Úvodní otázka přitom zněla: „Víte vůbec, kde jste?“

Hm, já to věděl. Syn se to dověděl. Bydlí teď kousek od toho místa a řekl, že je to naprostá náhoda. Samozřejmě tomu nevěřím a taky proto náležím do Muzea.