Sobota 13. července 2024, svátek má Markéta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

ŠAMANOVO DOUPĚ: Hvězda ve škole

diskuse (8)
Jako vyučování se dala brát první hodina, ve které Radek Hejret vykládal těm klukům a holkám o tom, co byl holokaust neboli šoa.

<- Míša
__________________________

Naposledy jsem školu navštívil při nedávných evropských volbách. Naše sídliště tam mívá volební místnosti. Taky jsme tam se ženou Ivanou chodívali na rodičovské schůzky. Jinak jsem tam byl naposled jako žák – deváťák. Ale minulou středu jsem byl s deváťáky ve škole zase. V 5. ZŠ v Moskevské ulici v Kladně se sešly dvě devítky v hudební místnosti. Čekalo je tam zvláštní vyučování. No, nejdřív vyučování, potom vyprávění a nakonec beseda.
Jako vyučování se dala brát první hodina, ve které Radek Hejret vykládal těm klukům a holkám o tom, co byl holokaust neboli šoa. S Radkem se znám lépe díky tomu, že naší turistické skupině dělal vloni v říjnu průvodce po Izraeli. Ale poprvé jsme se viděli na jedné demonstraci proti rasismu a antisemitismu. Funkcí má Radek mnoho, pracuje např. jako lektor v různých osvětových programech. Tentokrát šlo o projektový den Za hvězdou Davidovou, kde vystupoval jako „certifikovaný lektor primární prevence antisemitismu, xenofobie a rasismu“. Tak se to jmenuje, ale jinak šlo skutečně o osvětu, o rozšíření primárních informací, které měly děti už dříve z vyučování.

Radek

Co určitě ve výuce zatím scházelo, bylo vyprávění očitého svědka. To nastalo po první přestávce. Svědkem byla RNDr.. Michaela Vidláková, která se den před koncem roku 1936 narodila jako Michaela Eva Lauscherová. Maminka Irma i tatínek Jiří byli židé. A sionisté – tedy zastánci myšlenky, že židé by měli mít svůj vlastní stát ve své historické vlasti. Tatínek to vzal prakticky a odjel ve dvacítkách dvacátého století na několik let do tehdejšího britského mandátního území Palestina. Spoluzakládal kibuc Sarid a zasloužil se o vysázení Masarykova lesa. (O panu Lauscherovi i Masarykově lese jsem psal v rámci své reportáže z našeho loňského putování po Izraeli. Míša stála u znovuzrození toho lesa!) Maminka Irma byla učitelkou, což se později, když byly židovské děti vyloučeny i ze základních škol, velmi hodilo. Maminka je pak učila v židovském domě v Jáchymce. Výuka probíhala na tři směny. Nikde jinde se už židovské děti učit nesměly, tak aby se dostalo na každého. V roce 1942 byla zakázána i tato škola. Potom některé děti učila maminka aspoň u sebe doma, tajně...
Ale s čím Míša přišla jako prvním, byla vzpomínka na to, jak ji zavřeli po nepovedeném pokusu o překročení hranic do svobodného světa – v dubnu 1953. (Otevři kalkulačku – bylo jí 17 let. Vlastně 16, protože byla narozena v prosinci 36, přece.) Tatínek totiž pracoval hned po vzniku státu Izrael na jeho pražském velvyslanectví, tedy od roku 1948. To byla dobrá doba pro židy v Izraeli, ale ne pro židy v komunismu. Proto se rodina snažila dostat do Izraele, kde už měla letité kontakty. Jenže (pravděpodobně) provokatér je navedl přímo na pohraniční hlídku. Míša s maminkou strávily ve vazbě půl roku, tatínka odsoudili, ale odkroutil si jen rok. V krátkém sledu totiž zemřeli Stalin a Gottwald, a nový prezident Zápotocký pak vyhlásil amnestii. Nicméně amnestie pro tatínka nic nezměnila na vyloučení Míši z gymnázia.
Vylučovat děti ze vzdělání – to uměli komunisti stejně dobře jako nacisti. (Pozn. Š.)
Ale Míša se nedala, a maturitu složila později při zaměstnání. V roce 1960 získala příslušný doktorát na Karlově univerzitě, a to na Přírodovědecké fakultě. Pracovala v IKEM, vdala se, založila rodinu. A žila pak už „normálně“.
Ale ona žila normálně ve šťastné rodině už před válkou. Všechno změnila až okupace. „To bylo postupné utahování šroubů,“ vzpomíná Míša. „Máš šicí stroj? Nemáš šicí stroj. Telefon? Ten ti sebereme. A nesměli jsme telefonovat ani z budky! Lékaři, právníci byli bez práce. V tramvaji jsme mohli být na poslední plošině, sedět jsme nesměli. A když byl nával cestujících – židi ven! Nemohli jsme chodit nakupovat dopoledne, nákupní hodiny pro židy byly od tří do pěti odpoledne, kdy už bylo jídlo často vyprodáno. Na židovské lístky byly menší příděly…“
Židé nesměli mít domácí mazlíčky, rozhlasové přijímače, automobily, lyže, kola… Nesměli si kupovat některé věci nebo potraviny. Každý den vyšla nová vyhláška. Míša si vzpomněla třeba na kufry a batohy. Slide z Radkovy přednášky toho ukazuje mnohem více. Mléko a mléčné výrobky. Vajíčka. Ořechy, med. Cigarety, pivo. Noviny a časopisy. Čepice a ostatní pokrývky hlavy... Tato země jim už nemohla poskytnout „mléko a strdí“...


Míšu však nejvíce trápil zákaz styku s „árijci“. Nesměla si hrát s kamarády a kamarádkami! Byla to vlastně docela hnusná šikana. Doma se často říkalo „až bude po válce“. A připravovali se na to, co bude ještě ve válce. Otužovali se! Naučili se „myslet dopředu“. Tatínek si do transportního zavazadla zabalil baterku – bez baterie. Svítidlo, které poháněl stisk dlaně. Došlo mu, že v ghettu nebude elektroprodejna s bateriemi. Nesměly se brát ostré věci. Tatínek přibalil tupý nůž – ale z kvalitní oceli. A brousek. A v Terezíně jím pak nůž nabrousil…
Tatínek byl prostě šikovný, a to nakonec rodině zachránilo život. Když ho jako žida vyhodili z továrny na kožešiny, uchytil se jako truhlář. Své holčičce jednou vyrobil dřevěnou hračku. Byl to psík Pluto, jak ho známe ze starých disneyovek, kde byl kamarádem myšáka Mickeyho.
Rodina se zprvu pokoušela o návrat do britské Palestiny, ale nestihli to včas. Dostihl je povolávací lístek do terezínského ghetta. V prosinci 1942 nastoupili nejdříve do starých dřevěných výstavních pavilonů v Holešovicích. (Počítej – Míše bylo skoro právě šest.) Po asi třech dnech se přesunuli na blízké bubenečské nádraží. Vlak je vyklopil v Bohušovicích, vlečka do Terezína byla postavena až později. A teď jdi pěšky tři kilometry se zavazadlem. Když sis nesměl koupit nový kufr a batoh, a neměl starý, tak ti maminka něco ušila. Dovoleno bylo brát si s sebou až 50 kg nákladu – ale to jsi musel donést ty tři kilometry. Takže uvažuj, co je nezbytné! Mezi nezbytnými věcmi byl i psík Pluto. A když se tatínka ptali, co má za profesi, tak se zamyslel – a usoudil, že kožešnictví v ghettu moc nepokvete, a tak se přihlásil jako truhlář, tesař, člověk, co umí se dřevem. A na důkaz svého umu ukázal právě onu dětskou hračku, pejska Pluta.
Truhlářů bylo v Terezíně třeba, a protože se v té době do transportů „na východ“ zapisovaly celistvé rodiny, byly i maminka a Míša odjezdu do Osvětimi, a pravděpodobně okamžitém ukázání palce na špatnou stranu, tedy do plynové komory, ušetřeny.
A ještě jedna příhoda zachránila rodinu. V době transportů celých rodin. Totiž to, že Míša onemocněla. A když už, tak opravdu důkladně. Dostala zároveň spálu, spalničky a tyfus. Teplotu jí snižovali balením do mokrých prostěradel. K jídlu dostávala odvar z krup. Trvalo rok, než se zmátořila. Tatínek jim, Míše a její mamince, na půdě připravil ložíruňg a střešním trámu. Soukromí zaručovala textilní zástěna. (Sám musel bydlet s ostatními muži.) Odtud Míša docházela do denního domova. Vzpomíná na úžasné vedoucí, kteří dětem připravovali denně nějaký zajímavý program. Včetně zakázaného vyučování, ve kterém se uplatnila i paní Irma.
V ghettu bylo důležité kamarádství, vzájemná podpora, party, naučit se improvizovat. A nefňukat! (Však se jí to pak později v socialistické vazbě hodilo.) Naučila se tam šetřit věci - a nevyhazovat je. Ve stejné době jako Míša, tedy v roce 1942, přišel do Terezína i tehdy čtrnáctiletý Petr Ginz, který se pak stal jedním z hlavních přispěvatelů v časopisu Vedem. Děti z českožidovských rodin, totiž „míšenci“ chodili do lágrů od svých 14 let. (Petra pak zabili v září 1944 v Osvětimi.)
Nejhorší pro Míšu byly blechy a štěnice. A pak zima.
Doba se měnila, rodiny se už pravidelnými transporty zažaly roztrhávat. A tak i tatínek Jiří jednou dostal flek v připravovaném transportu různých řemeslníků. Ti byli už separováni někde v teplíčku, kde čekali na vlak. Najednou však přišel silný vítr, který poškodil střechu. Bylo potřeba několika tesařů, aby ji opravili. Přišla nabídka: „Kdo se hlásí dobrovolně?“
Můj táta mi jednou řekl, že nejhorší v lágru bylo, že ses musel neustále rozhodovat – a nikdy jsi dopředu nevěděl, co bude následovat. Špatná volba mohla znamenat nejen hnusnou práci, ale třeba i smrt. Jiří se mohl před náročnou cestou vyspat – ale šel na tu brigádu. A když byli na střeše, přijel vlak, odjel vlak – a tatínek v Terezíně zůstal. A tak celá rodina přežila. Tedy – „celá“. Ta vlastní, tatínek, maminka a Míša. Ale dědeček, babička, kamarádi…
„Oni vyprávět nemohou,“ konstatuje paní doktorka Michaela Vidláková. „Musíme my, co jsme přežili. Je to naše povinnost! Kdo jiný má svědčit než my!?“

Lektor a svědek


Dvouhodinové vyprávění nebylo odrostlou mládeží přerušováno, zajímalo je to. Následovala přestávka a po ní byl čas na dotazy. Děti se neosmělily něco se zeptat přímo. Možná už byly v duchu na škole v přírodě, kam se mělo druhý den odjíždět poněkud optimističtějším transportem než do Terezína. Avšak pan lektor byl připraven a měl lístečky, na které se otázky jen sypaly. Ale já si je, ani odpovědi na ně, nepamatuji, nezapsal jsem si je, přemýšlel jsem o slyšeném. Jen tohle jsem si zapsal:
„Co tam bylo nejhorší?“
Míša se zamyslela a odvětila: „Někoho polít benzinem a zapálit.“ A co jsem tam dělal já? Pokoušel se fotit, ale hlavně zachytit způsob vyprávění a vůbec organizaci celé akce. Generace survivorů má už přes devadesát a pomalu odchází. Já jsem „dítě holokaustu“, druhá generace, můžu vyprávět to málo, co mi rozvedený táta kdy v životě řekl. A taky osudy jiných členů našeho klanu. Až ve svých padesáti jsem se dověděl, že děda pocházel z deseti sourozenců. A těch deset rodin mělo před válkou padesát členů. A polovičku mých bratránků a tetinek, i dva strejdy, mi za války zabili. Němečtí antisemité, ale antisemitismus nezmizel s nacismem. Brzo už nebude mít kdo vyprávět o válce, o plánovaném vyvraždění jednoho celého národa. Chci se to naučit.
Mohu vyprávět to málo, co jsem se o válečných osudech své rodiny dověděl. Málo, ale o mnoha osudech. I to, jak se mi děti v socialistické škole smály „žide, žide!“. I to hodně, co jsem se dověděl o současné celosvětové nenávisti vůči židům, vůči státu Izrael.
Kdo jiný to může vyprávět než my, přeživší přeživších! Psáno v Praze na Lužinách v úterý 25. června 2024Ještě mě napadlo: Kladno má asi 70 tisíc obyvatel. Obětí šoa v protektorátu bylo asi 80 tisíc... Jé, a hele, Radek má ty dotazy vyfocený.


PS: Partneři tohoto vzdělávacího projektu jsou:
Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém – ICEJ ČR
Mezinárodní škola pro výuku o holocaustu při Jad Va-šem v Jeruzalémě
Židovské muzeum v Praze
Terezínská iniciativa
Nadace Mezinárodní potřeby
F-nadace
Tento popisovaný konkrétní program financovalo Město Kladno.

Aston Ondřej Neff
13. 7. 2024

Ministr kultury Martin Baxa si pochvaluje, že vláda má kolo zápasu úspěšně za sebou. Další přijdou...

Neviditelný pes
13. 7. 2024

Veterináři a počasí

Prezidentská kampaň republikána Donalda Trumpa v červnu poprvé oznámila, že má na svém hlavním účtu...

Jan Ferenc
13. 7. 2024

V řadě případů, hlavně malých stálých pohostinství, však jde také o krácení tržeb, tedy šizení...

Marian Kechlibar
13. 7. 2024

V úterý 9. července 2024 odstartovala z Francouzské Guyany první pokusná raketa Ariane 6. Mise byla...

Aston Ondřej Neff
10. 7. 2024

Tomio Okamura v úterý oznámil, že jeho strana bude na půdě europarlamentu ve spolku s Alternativou...

Aston Ondřej Neff
11. 7. 2024

Obruč ideologického dohledu má sevřít hustě osídlené území uprostřed Čech. Jádro ideje: člověk je...

Aston Ondřej Neff
12. 7. 2024

ANO – kromě trvalého vzestupu – zaznamenalo dva úspěchy v poslední době. V eurovolbách zabodovalo...

Marian Kechlibar
11. 7. 2024

Každý tuší, že po příští epizodě srovnatelné s tou katastrofální debatou na konci června už nepůjde...

Aston Ondřej Neff
13. 7. 2024

Ministr kultury Martin Baxa si pochvaluje, že vláda má kolo zápasu úspěšně za sebou. Další přijdou...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi se v sobotu dostalo podpory od vlivné tváře Demokratické...

ČTK, Lidovky.cz
13. 7. 2024

Obhájce prvenství a lídr průběžného pořadí mistrovství České republiky Dominik Stříteský vyhrál...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

V masivním izraelském úderu v Pásmu Gazy v oblasti Mavásí, kterou Izrael dříve označil za bezpečnou...

Ivana Pečinková
13. 7. 2024

Takzvaný dlouhodobý investiční produkt (DIP), tedy daňově zvýhodněné spoření především na stáří, se...

Lidovky.cz, ČTK
13. 7. 2024

Turecko brzy ukončí vojenskou operaci proti kurdským bojovníkům na severu Iráku a Sýrie. Turecký...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz