Ve čtvrtek 20. června v 51 minut překročilo Slunce hranice souhvězdí Raka a nastalo astronomické léto. U nás ve Zvoli se ohlásilo hned navečer prvního letního dne bouří. Sledoval jsem ji na radaru: blížila se od západu, ale někde u Příbrami jako by jí někdo rozrazil na dvě. Jedna se pak valila severněji, druhá jižněji od nás. Dohromady se nic nestalo, spadlo mírných deset milimetrů deště a foukal vítr. Jenže ten stačil rozvalit prastarou vrbu u cesty vedoucí na Hůrkovo pole. Vrba nezahyne. Bude pokračovat v životě, jenomže její kmen už nebude v poloze svislé, nýbrž vodorovné. Vrbě je to jedno. Nedbá na umělé pojmy jako je svislost nebo šikmost, na roční období. Vrba je příroda, to znamená život a pro život je důležitý jen život sám.

Na škále rozměrů, pokud bychom se my lidé brali ve své pýše jako střed, se blíží opačným extrémům komáři a klíšťata. Ani oni nedbají na astronomické předěly. S komáry se pravidelně setkávám, když vycházím z lesa u Markoviček. Najednou mám hlavu obalenou komářím mrakem tak hustým, že se až skoro setmí. Mávám rukama, přidám do kroku. Na to, kolik jich je, mě ani moc nepokoušou.

Počínání vrby chápu. Roste a když je moc těžká, rozlomí se a roste dál. Titěrný komár ale potřebuje sosat krev. Z čeho je živ? Jeden Neff komáří zvolskou populaci nevytrhne. Ale ani kdyby tudy chodil každý obyvatel naší obce, komáry by to neuživilo. Koho sosají? Kde mají zdroj potravy? Někdo to zcela určitě ví, já to beru esteticky a jen si říkám, že i ten komáří roj patří k záhadám přírody.

Totéž platí o klíšťatech. Jistě, chytají se lidí i pejsků a koček. Jednou jsem našel a posléze kurýroval pohmožděného netopýra, měl chudák těch klíšťat na malém tělíčku nepočítaně. Snadné živobytí ale nemají. Jak to stihnou, když statisticky vzato je nás teplokrevných živočichů tak málo?

To ale není jediná záhada s klíšťaty spojená. Občas se na mě nějaké přilípne. Obvykle tam, kam nevidím. Jako včera. Něco mě svědilo, nahmatal jsem si tam maličkou bulku, takhle vzadu na boku, spíš už na zádech. Aha, klíště, řekl jsem si. Po návratu domů mi Ljuba bulku diagnostikovala.

„Něco tě kouslo,‟ pravila. Ulevilo se mi, ale jen nakrátko. „Klíště máš hned vedle.‟

Ukryté, nenápadné, ani nezašimralo. Při úřední standardní velikosti 4 mm jsem ve svých 181 centimetrech 450krát větší. Jak se ta potvora orientuje, jak pozná „aha, tam on nevidí, tam se usadím‟? Někdo to ví, já ne. Nemusím to vědět. Stačí mi to, abych mohl žasnout nad moudrostí přírody.