V minulém příspěvku jsem argumentoval, že pro zvrácení nepříznivého vývoje inovativnosti české ekonomiky, jehož negativní důsledky jsou stále patrnější, je nezbytná radikální transformace systému řízení a financování VaVaI. Samozřejmě by musela probíhat v rámci radikální transformace celé ekonomiky, která by byla její nezbytnou podmínkou.

Pozorováno s jistým odstupem, je zde řada objektivních důvodů, proč by měla radikální reforma systému řízení a financování VaVaI proběhnout, některé z nich mají dokonce celosvětovou platnost. Vždyť principy současné organizace vědeckého výzkumu, které se formovaly v druhé polovině sedmnáctého a první polovině osmnáctého století, v době Academie Francaise a Humboldtovské university, přetrvávají bez velké změny ve vyspělých zemích dodnes. Tato doba byla hodně jiná, byla jiná obecná vzdělanost, jiná úroveň technologií, vědců byla hrstka a jejich financování pokrývali z větší části různí mecenáši. V dnešní době jsou výzkumné instituce obrovské konglomeráty, výzkum a vývoj je součástí převážné většiny významných ekonomických aktivit, (údajně) 95 % všech vědců, kteří kdy žili, žije dnes a finanční zdroje alokované z peněz daňových poplatníků do této oblasti jsou enormní. Je až s podivem, že vědecká komunita, která má kreativitu, hledání neustálé změny a stálé vytváření něčeho nového, v popisu své práce, tak málo změnila na organizaci a způsobu své práce, starých téměř 400 let.

I za stávajícího systému však dosahují různé země různých ve VaVaI výsledků. To má řadu příčin, např. i historických. Ale jednou z hlavních je obecná vědecká politika vládnoucích politických elit a samozřejmě velikost zdrojů, které mže daná země pro rozvoj VaVaI. A zde vstupuje do potřeba reflexe možností dané země v současném globálním světě.

Česká republika je země maximálně střední velikosti a naše zdroje jsou logicky omezené. Při financování vědy se proto musíme také vážně zamyslet nad tím, jaké výsledky můžeme tom či onom vědeckém oboru reálně dosáhnout za peníze, které lze do této oblasti uvolnit. Byť formálně existuje celý systém „RIS strategií“, současné financování vědy fakticky není prioritizováno, tj. není zaměřeno na podporu několika málo vybraných oblastí, kde by byla reálná šance něco dosáhnout, nýbrž je rozmělněno – podle hesla každému trochu – na spoustu dílčích aktivit, které v konečném součtu nikam příliš nevedou. Tento přístup se nejvíce projevuje právě v oblasti přenosu (odborně se říká „transferu“) výsledků výzkumu a vývoje do praxe, kterého se do značné míry týká právě návrh novely zákona č. 130/2002Sb. exministryně Langšádlové, se kterým jsme v předchozích příspěvcích začali.

Abych byl dobře pochopen, pod radikální reformou nemám teď na mysli vyplození dalšího tlustospisu s názvem Strategie. Strategie je přístup k a postup při řešení problému. Zde mám na mysli samu formulaci problému, tj. kladení a diskusi otázek: „V čem je současná situace neuspokojivá a jak pro koho“? „Jak se technologická krajina změní v době, kam dokážeme dohlédnout“? „Jaké normy, řídící procesy a finanční nástroje by nové situaci odpovídaly, aby situace byla uspokojivější?

Technicky vzato naše země nepochybně disponuje dostatkem odborníků, kteří jsou schopni uvedené otázky diskutovat a navrhovat řešení, nakonec lze vždy sáhnout po odbornících ze zahraničí. Takže radikální reforma řízení a financování VaVaI v %CR představitelná je! Klíčovou otázkou však je, zda po kladení těchto otázek a diskusí odpovědí na ně je vůbec poptávka?

Obávám se, že taková poptávka v současné době chybí. I tak rozdílní ekonomové jako jsou Václav Klaus nebo Markéta Šichtařová, a s nimi i řada dalších expertů publikujících na Neviditelném psu i jiných platformách, se shodují v tom, že na potřebnou radikální sociální a ekonomickou transformaci, která je podmínkou reformy řízení a financování VaVaI, není naše společnost připravena. Není rok 1989 s jeho nadšením pro svobodu a pilnou práci. Vyrostly nové generace, které vnímají svět jinak.

Toto obecně „nenadšené“ prostředí ještě potencuje odmítavý postoj akademické obce k jakýmkoliv reformám. Akademici mají (částečně i oprávněný) pocit, že se stále nějakými reformami hrozí, ale ve skutečnosti se pouze zasívá neklid. Pro vědeckou práci je přeci zapotřebí dlouhodobě stabilní prostředí! Proto přes zjevné objektivní důvody popsané v minulých příspěvcích v akademickém světě pro radikální změnu nikdo příliš nehoruje. V tomto postoji nacházejí i podporu v mezinárodní akademické obci. Vědci celosvětově tvoří velmi soudržnou komunitu, vyznačující se silným sebeuvědoměním vlastních zájmů a vysokou mírou konzervativnosti, která celkově nemá zájem na radikálně změn stylu vědecké práce.

Musíme tedy uzavřít, že naděje na změnu k lepšímu v oblasti VaVaI jsou liché a že se musíme smířit s pokračováním postupné deteriorace inovativnosti naší ekonomiky doprovázené silnými sliby a naprosto nedostatečnými činy? Pevně věřím, že nikoliv! Proč si to myslím se pokusím osvětlit v následujícím příspěvku.