To myslí prezident vážně, srovnávat jaro 1945 s jarem 2013?

V neděli při oslavách květnového povstání pronesl Miloš Zeman zatím nejšílenější výrok své prezidentské kariéry.

Na jednu stranu člověka potěší prostý fakt, že hlava státu neměla zapotřebí takzvaně provokovat směrem do minulosti a brousit si jazyk na etudách o pozdních hrdinech, kteří si asi potřebovali kompenzovat své špatné svědomí z protektorátu. Prezident předchozí generaci výslovně chápe, rozumí tomu, že po šesti letech německé okupace se lidé cítili poníženi ve své lidské důstojnosti a ti kurážnější mezi nimi povstali, víc z vnitřní psychické potřeby, než aby si na poslední chvíli obstarávali zásluhy trápením německých civilistů.

Zeman ale provokovat chce – když mluví o současnosti. Během svého krátkého vystoupení u sídla Českého rozhlasu současný režim de facto zařadil do jedné roviny s tím nacistickým: "Hlubinnou příčinou (Pražského povstání – pozn. red.) bylo narůstající ponížení českého národa a ztráta důstojnosti, vyvolané tím, že lidé se nemohli svobodně vyjadřovat, že nemohli svobodně volit, že byli manipulováni." Ponižování, pokračoval prezident, pokračovalo za komunistů, ale i dnes prý mají mnozí lidé pocit, že jim systém bere důstojnost. "Mluvím o hněvu, mluvím o nenávisti, mluvím o vzteku, který u našeho národa, nebo alespoň u jeho podstatné části, může být vyvolán právě novými formami ponižování lidské důstojnosti." Politici, apeluje prezident, jděte do sebe, aby už žádné Pražské povstání nebylo nutné.

Tohle nelze odbýt ani jako nepovedený bonmot. Když loni v září šéf Českomoravské komory odborových svazů a dobrý Zemanův přítel Jaroslav Zavadilo Nečasově vládě prohlásil, že je to nejhorší vláda od roku 1950, byla to nehoráznost takového kalibru, že i v ovzduší vůči úřadující vládě velmi kritickém musel Zavadil vzít zpátečku. Protektorát v kolektivní paměti Čechů představuje šifru pro peklo, jemuž se v jeho hrůznosti nemohou rovnat ani padesátá léta. Byla to doba strachu, poprav, vražd a deportací, kdy okupační orgány lidem po heydrichiádě veřejně naznačovaly, že nad budoucností jejich národa visí otazník. Jakýkoliv režim, který následoval po německé okupaci, nešlo dehonestovat víc, než srovnat ho s tím, který tu byl do května 45. Když pohotovostní pluk bil na konci osmdesátých let demonstranty v centru Prahy, skandovali jako největší urážku: Gestapo, gestapo. Dnes je to nejdryáčničtější možný způsob, jak se distancovat od vládnoucí garnitury.

Odborář Zavadil se dotčenému premiéru Nečasovi omluvil už po několika dnech, jistě i proto, že jinak by nebyl vpuštěn na tripartitu. Prezident Zeman naopak žije v představě, že dnešní vládnoucí garnituru vlastně k ničemu nepotřebuje. Což je provozně vzato pravda. Ale politický systém z dlouhodobého hlediska rozhodně nepotřebuje prezidenta, který místo aby inteligentně vzdoroval dnes tak rozšířenému nadávání, si ho ještě pokusí osedlat.

Nejprostší možné vysvětlení Zemanových slov je následující: i sociální demokracie, která se patrně za rok ujme vlády, bude muset vládnout trochu jinak a méně líbivě, než jak se tváří dnes. Nebude moci utrácet tak, aby to znejistilo finanční trhy. Pravice ji těžko bude v tomto bodě moci kritizovat. Zbude tu Pražský hrad a na něm prezident, jenž nenese bezprostřední odpovědnost za kroky vlády. Jako by si dnes Zeman už zamlouval místo nalevo od kabinetu ČSSD.

To je výrazná změna v nepsaných zvyklostech, jak má prezident vystupovat. Ačkoliv o Václavu Havlovi se traduje, že svůj pobyt na Hradě vyplnil nesmiřitelným soubojem s tehdejším premiérem Václavem Klausem, a tedy i s jeho koncepcí hospodářské transformace, a ačkoliv stejně tak za Klausova prezidentování vznikal mediální dojem, že ani druhý prezident neměl nic lepšího na práci, než komplikovat život svým premiérům, skutečnost byla poněkud jiná. Odmyslíme-li si personální půtky, oba Zemanovi předchůdci v jakési základní poloze občanům opakovaně vtloukali do hlavy, že základní směr zvolený po roce 1989 je správný a stojí za to kvůli němu tu a tam něco přetrpět a překousnout třeba i nějakou korupční aféru.

Dnes se začíná zdát, že máme hlavu státu, která svým veřejným vystupováním formuluje pocity a přání nemalé vrstvy nihilisticky založených lidí, podle nichž je všechno špatně. Filozof Václav Bělohradský kdysi toto mentální rozpoložení nazval "neproduktivním hněvem". Hledá se zastřešovač Každý, kdo má delší politickou paměť než patnáct roků, dnes může zažívat pocit déja vu. Už v polovině devadesátých let přece šéf opoziční ČSSD Miloš Zeman kritizoval vládnoucí garnituru způsobem, jaký chvílemi už nebyl kritika, ale soptění. Pak se ale dostal k moci a privatizoval banky, o čemž v opozici nechtěl ani slyšet, snížil firemní daně, a vůbec si počínal rozumněji, než by čekal ten, kdo bral vážně jeho předvolební slova.

Před dvěma měsíci se Zeman ocitl v radikálně odlišné situaci, a není bohužel jisté, jestli si tu změnu uvědomuje. V letech 1996 a 1998, kdy usiloval o místo premiéra, svou vulgární a nespravedlivou kritikou sice kdekoho rozčiloval, tehdy ale na niměl právo, protože je právo kandidovat v kampani do parlamentu třeba i s požadavkem totální změny kurzu. Letos však Zeman usiloval pouze o místo prezidenta, člověka, který politický systém zastřešuje a který ho sice může kritizovat dovnitř, ale neměl by si dovolit ho od základu zpochybňovat. Jestli Zemana práce zastřešovače nebaví a nenaplňuje, je to jeho chyba. Nikdo ho nenutil se o ni ucházet.

Nejlepší by bylo, kdyby si zavčas uvědomil, že cestou, po níž teď vykročil, se s prezidentským úřadem tragicky mine.

LN, 7.5.2013