V sobotu 3. října, jako přesvědčený odpůrce Lisabonské smlouvy, jsem se šel připojit k demonstraci proti Lisabonské smlouvě před velvyslanectvím Irské republiky na Malé Straně v Praze. Bylo to moje první setkání se Stranou svobodných občanů a stačilo mi k tomu, abych pochopil, proč má tak malou voličskou podporu.

Jsem proti Lisabonské smlouvě, protože se domnívám, že jde o špatnou filozofii budoucího směřování Evropské unie. Potřebujeme, aby EU byla významným hráčem v globálním měřítku a to je v přímém rozporu s Lisabonskou smlouvou. Její filozofií je orientace na budoucí federalizaci EU a federace jsou založeny na rovnosti hlasů občanů. Proto lidnatější státy mají větší hlas než ty malé. Budoucí rozvoj EU je s ohledem na snahu o zachování socialistického principu a značného přerozdělování prostředků možný jen rozšiřováním EU o další státy. Významnosti EU by pomohlo její rozšíření o Turecko a v budoucnu o Ukrajinu. K tomu ale, s ohledem na směřování k federaci, nikdy nemůže dojít, neboť by Německo a Francie přišly o svůj vliv. Čímž je budoucí rozvoj EU odsouzen ke směřování ke spolku trpaslíků vedených několika velkými státy.

Na demonstraci jsem nevěřil svým očím. Úžasné deja vu, připadal jsem si jako na oslavách Prvního máje, jen místo rudých vlajek našeho "východního bratra" vlály desítky vlajek Strany svobodných občanů. Davem se prodírali aktivisté, vnucovali transparenty s hesly a trikolóry se špendlíkem. Hesla stejně nesmyslná, jako za socialismu, neboť co si lze pomyslet o heslech jako "Svobodu žárovkám" či podobným výplodům alternativní inteligence. Když jsem se pana Macha (který také hrdě třímal prapor jako revolucionář) zeptal, zda není těch vlajek příliš, tak odvětil že čím více, tím lépe! O tom, že někdy méně je více, asi nikdy neslyšel. To nebyla žádná demonstrace proti Lisabonu, to byla jen naprosto špatná snaha o sebepropagaci jedné nepatrné strany, která trestuhodně zahodila příležitost získat voličskou podporu. Na demonstraci přišlo dost lidí s negativním názorem na Lisabonskou smlouvu, ale postupně se, stejně jako já, přemisťovali na kraj demonstrace, tam, kde chyběly vlajky a trička zapálených nadšenců Strany svobodných občanů. Kdyby pořadatelé jen decentně podtrhli, kdo demonstraci pořádá, tak mohli mít ve svém šiku mnoho lidí se známým jménem, jako třeba pan Tomský či paní Bobošíková.

Byl jsem z této ukázky tak znechucen, že jsem jen sledoval, jak se stateční vlajkonoši hrnou na Hrad a dál s nimi nešel. Jejich hrdost na Česko, podpořená trikolórami na hrudích, skončila tak, že na místě zapomněli vlajku České republiky, smutně opřenou o zeď. Bylo mi líto toho, že si nedovedli ani představit, že někdo šel na demonstraci ne jako omezený nacionalista, ale zastánce silné Evropy, spolupracující na bázi rovnoprávných států. V případě, že strana Svobodných občanů nebude mít bystřejší vedení, tak skončí právě tak, jako jejich demonstrace, jejich zapomenutou vlajkou kdesi v koutě.

Foto & klipy: Jiří Wagner