Lubomír Zaorálek, tato donedávna folklorně se rozčilující stálice české postkomunistické politiky, mi vždy připadal jako snad nejčitelněji, někdy až šokujícím způsobem se projevující ztělesnění stále dost rozšířeného jevu, který by se dal označit jako komunismus naruby. Vyznačuje jej záliba v jednoduchoučkém, pravověrně dogmatickém vidění světa, rozděleného na tábor pokroku a míru a jeho zlovolný, zločinný protipól, který je třeba, nejlépe za energického přispění pana Zaorálka samotného, jednou provždy zlikvidovat. A to zřejmě jakýmsi dějiny rázně napravujícím konečným řešením.

Takto zásadově, přímo vzorově ideologicky vybavený pan Zaorálek se ale nyní stal ministrem zahraničních věcí České republiky a velmi hlasitě dává najevo, jak s českou zahraniční politikou zatočí. Mezi jeho přední cíle patří na prvním místě zdůrazňovaný brzký vstup České republiky do eurozóny, tedy odvržení nepotřebně nacionalistického, zpátečnického balastu české koruny a přijetí dějinně spásonosné a blahodárné, pokrokové společné měny některých států Evropské unie, zvané euro.

Zaorálkův vůdčí argument, proč tak učinit, je neméně jednoduchý a má výrazně moralistní zabarvení: Podepsali jsme přístupovou smlouvu do EU, jež obsahuje závazek přijmout měnu euro, a proto musíme euro přijmout. Je to zdánlivě neprůstřelná mravní logika. Ale podíváme-li se blíže na okolnosti našeho podpisu, jeho mravnost se hroutí.

Rozhodlo o něm referendum ze 13. června 2003. Co mu předcházelo? Neurvalé a masivní vládní a mediální bombardování a masírování voličů, do značné míry s opačnými znaménky obnovující komunistickou totalitní tradici vymývání mozků: Vstoupíme-li do Evropské unie za každou cenu, budeme tak jednou provždy na součástí západoevropského prostoru blahobytu a zabezpečení před ruskou agresivní rozpínavostí. Obě části tohoto vládně-mediálního propagandistického slibu byly nepravdivé, aniž by o nich byla připuštěna významnější veřejná debata. Naopak. Lidé, kteří na tuto závažnou skutečnost upozorňovali, byli komunisticky neurvalými, demagogickými způsoby zesměšňováni, uráženi a stigmatizováni jako nenapravitelní zpátečníci a vyšinutí odpůrci světového pokroku, míru a blahobytu.

Již delší dobu se ukazuje, že měli v zásadě pravdu a jejich halasní a sebevědomě nepřemýšlející odpůrci jsou naopak v koncích. Euro je totiž u konce s dechem. Evropu se mu zatím podařilo rozdělit na spojené nádoby zahořklých protivníků. Jednak převážně hroutícího se a vzbouřeného Jihu včetně Francie a jednak jižanským bankrotem bankovně těžce postiženého Severu, odkud Německo již euro v podobě celé eurozóny nebude již dlouho moci držet nad vodou. A právě v této nanejvýš kritické situaci, kdy soustavné lhaní o Evropské unii, jež znemožnilo normální debatu před tehdejším referendem, naráží na svých krátkých nohách na neprostupnou zeď evropské reality, přichází český ministr zahraničí s vážně míněným záměrem, aby se ke skoku do propasti eurozóny konečně a slavnostně připojila i Česká republika. Nejde jen o katastrofický scénář, ale o zcela vážně míněnou katastrofální politiku.

Pan Zaorálek si tentokrát osudově popletl jeviště. Místo honosně teatrálních, pozdně barokních interiérů Černínského paláce by měl jako hlavní postava vystupovat v možné nové hře Divadla Járy Cimrmana Jak prostý český ministr statečně zaorával Evropu, a tak konečně, i když tak nespravedlivě pozdě, odčinil zákeřnou zradu Čechů a Slováků na Rakousku, Německu, Evropě a lidstvu. Scénář by měl rozhodně sepsat evropsky neméně pokrokový a k tak tvůrčímu velečinu svou bezkonkurenční znalostí podle něj zřejmě dost odpudivých českých dějin zajisté nejlépe vyzbrojený, příkladně nebojácný český euronovinář Luboš Palata (srv. Brusel není Moskva ani Vídeň, LN 3.2.).

Text vyšel ve zkrácené podobě v Lidových novinách 5.2.2014