19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: I jiní prezidenti odmítali jmenovat ministry

27.11.2021

Miloš Zeman avizoval, že odmítne jmenovat ministrem jednoho z kandidátů, které mu předložil Petr Fiala. Čelí za to vlně kritiky. Není však zdaleka naší první hlavou státu, která tímto způsobem „komplikuje“ premiérovi život.

Nikdo sice jméno toho, kdo je tím pro prezidenta nepřijatelným kandidátem, oficiálně nepotvrdil, ale s největší pravděpodobností má jít o Piráta Jana Lipavského, který aspiruje na usednutí do šéfovské sesle na ministerstvu zahraničí. Pokud tomu tak opravdu je, postoji prezidenta rozumím. Obava, že by za jeho ministrování utrpěly dlouhodobě budované vztahy s našimi partnery, se mi totiž jeví jako důvodná. Především ty s Izraelem jako jediným demokratickým státem na Blízkém východě. A pak taky s Čínou jako druhým nejdůležitějším hospodářským partnerem pro naši zemi.

Piráti jsou totiž tak nějak latentně antisemitští, jak už to ostatně u extrémní levice bývá. Někdy se však neuhlídají a protiizraelskými postoji se netají. Třeba když na jejich (ex)kandidáta na senátorské křeslo Tomáše Tožičku prasklo, že maloval haknkrajc do Davidovy hvězdy (zde). Nebo když pražský primátor Zdeněk Hřib pro změnu odmítl podpořit Izrael v boji proti palestinským teroristům vyvěšením jeho vlajky na budově magistrátu. Nakonec to udělal alespoň jeho koaliční partner. Byť poněkud „partyzánsky“ (zde). Je zajímavé, že s vyvěšováním jiných vlajek přitom pan primátor problém nemá a s tou duhovou se dokonce i ochotně vyfotil (zde). S otevřeně protiizraelskými postoji se pak netají ani sám pan Lipavský a někteří další Piráti (zde). To zkrátka není dobrý vklad do budování přátelských vztahů s židovským státem.

Ohroženy by nejspíš byly i naše vztahy s Čínou. Ty jsou, pravda, na jedné straně možná až příliš vstřícné. Což se na stranu druhou snaží vyvažovat někteří naši politici tím, že si hrají na Tchajwance, nebo hrozí Číňanům pěstičkou z pražského magistrátu (zde). I když tyto kroky působí spíše komicky, směšné by přestaly být, pokud by podobné signály vycházely i z Černínského paláce. Vzhledem k tomu, že je Čína strategickým partnerem pro naše hospodářství (po Německu druhým nejdůležitějším zde), by pro nás totiž každé vážnější narušení vztahů mohlo znamenat docela velký problém. Chtělo by to se zkrátka k této zemi chovat pragmaticky. Jako to ostatně dělají i jiné země „západu“. Tedy občas sice odrecitovat „povinnou“ formulku o lidských právech, kterou beztak Číňané pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale řešit především byznys a další záležitosti, na kterých lze najít shodu.

Ale zpět k samotnému (ne)jmenování pana Lipavského ministrem zahraničí. Jakožto právní laik si netroufám posuzovat, zda formulace odstavce (2) článku 68 Ústavy: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“, ukládá prezidentovi povinnost navrženého ministra jmenovat, nebo zda se tím míní pouze to, že si hlava státu nemůže obsazovat ministerstva, jak se jí zamane. Výkladů od rozličných „expertů“ existuje sice celá řada, ale obvykle se z nich dá poznat jenom to, zda je jejich autor příznivcem Miloše Zemana nebo jeho odpůrcem.

Současný prezident však není ani zdaleka prvním, který takto „komplikuje“ předsedovi vlády život. Třeba Václav Klaus, který obdobně natahoval Jiřího Paroubka, když odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha. Vadilo mu, že je zároveň prezidentem České lékařské komory (zde). Pan Rath se tak stal ministrem až poté, co se své funkce v čele komory vzdal. A Václav Klaus se cukal i když mu Petr Nečas předložil návrh na jmenování Karolíny Peake na post šéfové ministerstva obrany (zde). Pak sice ustoupil, ale nakonec se ukázalo, že jeho pochybnosti byly oprávněné. Karolina Peake totiž vydržela jako ministryně pouhých osm dní (zde)...

„Kývačem“ ohledně jmenování ministrů nebyl ani Václav Havel. Ten měl problém s kandidátem na ministra průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem, kterého navrhoval paradoxně právě Miloš Zeman. Asi nepřekvapí, že tenkrát zastával na právo prezidenta vetovat ministra poněkud odlišný názor (zde). Václav Havel sice nakonec ustoupil, ale svoji nevoli vůči panu Grégrovi vyjadřoval otevřeně i dál (zde). Kromě jiného se mu nelíbilo, že prosazoval dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Tehdejší prezident naštěstí neuspěl. Dokážete si představit, v jakých problémech bychom dnes byli, kdyby tenkrát svůj názor prosadil?

Pravda, jak Václav Havel, tak i Václav Klaus nakonec navržené ministry jmenovali, zatímco v případě Miloše Zemana se nejspíš nedá s nějakým „ústupem z pozic“ příliš počítat. Své o tom ostatně ví Andrej Babiš, který v minulém volebním období nepořídil s návrhy na jmenování pana Pocheho na post ministra zahraničí a pana Šmardy, který se měl stát ministrem kultury. Podle mne však nelze postavení Miloše Zemana a obou Václavů úplně srovnávat. Současný prezident byl totiž zvolen v přímé volbě, a tak je dle mého soudu jeho mandát přeci jen o něco silnější, než jaký měli jeho předchůdci. Byť v Ústavě jeho větší váha formálně zakotvena není.

V naší historii se však objevuje ještě jeden prezident, přes jehož slovo při sestavování vlády „nejel vlak“. Byl jím Tomáš Garrigue Masaryk. Po celou dobu jeho prezidentování totiž vykonával funkci ministra zahraničí Edvard Beneš, se kterým ho pojily dlouholeté přátelské vztahy. Nejspíš právě díky nim mohl sedět v čele zamini i v letech 1925-29, kdy jeho národní socialisté skončili v opozici (zde). A to by bez „hradní tlačenky“ šlo asi jen těžko. Dokážete si představit, že by se něco podobného mohlo stát dnes? Tedy, že by Miloš Zeman přišel s kategorickým požadavkem, aby se ministrem zahraničí ve vládě Petra Fialy stal Andrej Babiš? To by byl virvál...

Odmítání jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí není zkrátka nic výjimečného a současná hlava státu tak v podstatě jen navazuje na „tradici“ svých předchůdců. I když jeden z nich z ní vlastně přeci jen vybočuje. Tedy když pomineme pana doktora Háchu a prezidenty komunistické, kteří seděli na Hradě v dobách, kdy dostávala demokracie na frak a vlády se vytvářely poněkud „nestandardně“. Tou výjimkou je Edvard Beneš, který jmenoval každého, koho mu předseda vlády navrhl. Bohužel včetně těch, které mu předložil Klement Gottwald v únoru 1948. Jaké to mělo následky, je notoricky známo...

Pravda, jmenováním pana Lipavského nebo jiného Piráta na zamini žádná „diktatura progresivismu“ nezačne. Ta se ostatně šíří úplně jinými cestami. Nicméně se obávám, že tento krok může naší zemi výrazně poškodit politicky i ekonomicky a zkomplikovat dlouhodobě budované vztahy s některými z našich důležitých partnerů. A tak moc nerozumím tomu, že když už se chtějí ostatní strany vznikající vládní koalice dobrovolně paktovat s extrémní levicí, proč jí svěřují tak důležité ministerstvo, jakým zamini bezpochyby je. Jmenovat Piráta jeho šéfem je totiž totéž, jako udělat pyromana hlídačem muničního skladu. Pravděpodobnost exploze se blíží jistotě a otázkou je pouze to, kdy k ní dojde a jaké budou její následky...

Převzato z blogu se souhlasem autorky