Lidová politická terminologie používá pro ten jev výrazu ÚBOK. Úporný boj o koryto. V nejvyšších patrech politického Olympu zuří od nepaměti. Zápasit mezi sebou mohou partajní rivalové o lepší postavení v politbyru, stejně tak jako veřejní činitelé sami se sebou, pakliže čelí odhalení „nežádoucích“ (pro ně) skutečností.

Opustit korýtko elegantně a s noblesou, jak nám to v roce 1997 předvedl Jan Kalvoda, když vyšlo najevo, že používal neoprávněně akademický titul? Takový úkaz je v české kotlině stejně vzácný jako komunista fandící záměru instalovat v Brdech americký protibalistický radar. O to víc trapností, hlouposti, znevažování inteligence voličů a úsporného nakládání s pravdou býváme svědky, když se mocní této země, podezřelí z té či oné nekalosti, pustí do „vysvětlování“ své kauzy.

„To jsou ti, co si nic nepamatují,“ musely by říci naše školou povinné děti, kdybychom je vystavili riziku pravidelného televizního sledování případů, jakým byl před časem Grossův a nyní Čunkův. V zájmu objektivity je ovšem třeba dodat, že ani liberální pravice nás neušetřila podobných nechutných představení, při nichž občan neví, má-li se smát či ronit slzy nad bídou tuzemské politické kultury. Stačí připomenout rituální tance kolem sponzorského skandálu ODS, který vedl před deseti lety k pádu druhého Klausova kabinetu. Další, týkající se zbývajících stran našeho pestrého polistopadového politického spektra, si laskavý čtenář doplní jistě sám.

Je samozřejmě možné namítnout, že politici nejsou jiní než my ostatní. Vždyť představují vzorek celku, a proto nemohou být lepší. Lidé, kteří takto uvažují, nemají příliš na výběr: snad jen alibisticky hodit flintu do žita a nad vším mávnout rukou. Udělat něco takového ovšem znamená přestat si vážit sebe sama a vlastních hodnot. Druhou možností je spolupodílet se na veřejném mínění, které povede naše představitele (jejichž jsme zaměstnavateli, jak sami s oblibou říkají) k větší odpovědnosti a uvědomění si, že politika není jen rozhodování, výsady a sláva, ale také - a především - služba. A že má také svoji morální dimenzi.

Politici disponují ve vztahu ke společnosti obrovskou mocí, byť ta je omezena demokratickými principy vládnutí. To oni určují pravidla, podle nichž musíme žít, a to doslova od kolébky do hrobu. Oni a nikdo jiný mají právo rozhodovat, kolik z vydělaných finančních prostředků zůstane na našich kontech k dalšímu svobodnému nakládání s nimi. Kdo takovýmto zásadním způsobem zasahuje do života jednotlivců, musí se chovat v souladu literou a duchem pravidel, jejichž dodržování u „poddaných“ právem předpokládá a zhusta pod hrozbou sankcí vyžaduje. To samo o sobě ale nestačí. Naším právem jakožto občanů, daňových poplatníků a voličů je požadovat, aby se tito lidé chovali ctnostně a mravně. Dokonce nesmí ani vytvářet dojem, že tomu tak není. Pokud jsou lidé, kterým byla demokraticky svěřena moc, přistiženi „na švestkách“, a nedokáží-li vznesená obvinění jasně, srozumitelně a v co nejkratším možném čase vyvrátit, musí jít nekompromisně z kola ven.

Tak jako není přijatelné, aby opilý dopravní policista kontroloval na silnici alkohol v dechu řidičů, nemůže být akceptovatelné, aby představitelé moci, kteří si počínají stejně jako Gross a Čunek při obhajobě toho, co na ně „prasklo“, zůstali dál ve vysokých ústavních funkcích ve službách demokratického státu.

Kdykoli jsem v prvních měsících roku 2005 slyšel lekce premiéra Grosse na téma rodinných financí čistějších než „nejkřišťálovější křišťál“(či jak to definoval) a nyní zoufalé pokusy vicepremiéra Čunka v podstatě o totéž, vzpomněl jsem si na případ někdejšího britského ministra průmyslu a obchodu Petera Mandelsona. Dne 21. prosince 1998 zveřejnil londýnský bulvární deník Daily Mirror informaci o soukromé půjčce, kterou Mandelsonovi poskytl státní ministr s funkcí pokladníka Geoffrey Robinson. Jednalo se o částku 373 tisíc liber, kterou ministr Mandelson použil na koupi domu v londýnské čtvrti Notting Hill.

Půjčka vedla o dva dny(!) později k Mandelsonovu odchodu z vlády. Důvodem bylo podezření, že použité peníze mohou být pochybného původu. Mandelsonovo ministerstvo totiž v té době prověřovalo finanční operace G. Robinsona, který se měl obohatit tím, že výnosy ze svých fondů spravoval nikoli ve Spojeném království, ale na ostrovech daňového ráje v Karibiku, což bylo v přímém rozporu s politickou linií tehdejší Blairovy vlády. P. Mandelson byl nucen přiznat, že přijetím půjčky od G. Robinsona se dopustil chyby v úsudku a vzápětí podal demisi.

V rezignačním dopise mimo jiné napsal: „Podle svého nejlepšího svědomí jsem se nedopustil ničeho špatného. Je však pravda, že jsem vzbudil dojem, že by tomu tak mohlo být, a protože jsem vždy razil dojem, že politik takový dojem budit nesmí, nezbývá mi než odstoupit.“

Dvě věty, které by si měla před spaním opakovat drtivá většina českých politiků. Možná by pak lépe porozuměli tomu, co se skrývá za slovním spojením západní politická kultura.