POLITIKA: Frakce a platformy na cestě do nicoty
Některé znaky vnitřních revolt ve stranách byly společné. Na začátku byla vnitrostranická nespokojenost především „zasloužilých“ členů, kteří se začali dostávat mimo hlavní proud a pociťovali nejen postupnou ztrátu vlivu, ale i ohrožení úplným vypadnutím z politiky. Legitimitu revoltující opírali o odkaz na návrat k programovým kořenům, které údajně tehdejší vedení zradilo. Cílem mělo být otevřít či prohloubit vnitrostranickou diskuzi. Vedení stran oficiálně vždy rozpačitě přiznávalo právo na podobný postup, ale fakticky se snažilo blokovat aktivity s podtextem, že jde o rozbíjení a oslabování strany v nevhodnou dobu a v pozadí stojí neuspokojené ambice jednotlivců.
V ODA šlo o střet zákládajících konzervativců s nastupujícím liberálnějším kurzem nového předsedy Michaela Žantovského, v zásadě šlo o pozice uvnitř ODA a o vyjednávání ve vládní koalici, především s ODS. Od svých soupeřů si vysloužili přiléhavou přezdívku Talibáni. Konzervativci v čele s předsedou poslaneckého klubu Ivanem Maškem s nelibostí sledovali oslabování svých pozic ve vedení ODA postupným příchodem nových, liberálnějších členů. Stejně jako kritická část společnosti byli konzervativci oprávněně nespokojeni se zpomalením reforem koalice ODS, KDU-ČSL a ODA. Zatímco vedení chtělo s Klausem dále jednat, Maškovci zvolili jinou taktiku. V podstatě vydíráním donutili Klause k výraznému snížení daní od 1.1.1998. Vznik Unie svobody na začátku 1998 a její největší politický úspěch, vytěsnění ODA z první politické ligy, ukončil vliv členů Pravé frakce na politiku. V budoucnu se angažovali v diskusích sdružení Archa a Občanském institutu.
Unie svobody přestála v roce 2002 tři prudké šoky. Rozpad tři roky budované Čtyřkoalice, nucenou integraci s DEU a vstup do Špidlovy sociálně-lidovecké vlády. Nejen že se unionisté ocitli v levicové a navíc slabé vládě, ale navíc od začátku zvolili roli „konstruktivního partnera“, který nic vlastně nepožaduje. Přes umnou rétoriku vedení unionistů brala část členů vážně původní proklamace o pravicovosti US. Z frustrace nad zradou pravicové politiky vyměněné za desítky lukrativních postů, nad hanebným postojem vedení a Hany Marvanové vznikla Pravicová platforma v čele se Zdenkou Dubovou. Přestože platforma měla od začátku podporu známých členů (Marvanová, Kolář), její vliv zůstal okrajový a nepodařilo se jí změnit směr politiky US-DEU. Stala se tak na dlouho jen ventilem, kde si unionisté mohli popovídat, jak by to dělali jinak, kdyby to šlo.
Frakce sociálně demokratické levice vznikla v květnu 2005 na ustavující konferenci. Do čela se postavil Jan Kavan a jejím hlavním proklamovaným cílem bylo držet ČSSD na levici před pokusy učinit z ní středovou stranu a otevřít se budoucí aktivní spolupráci s KSČM. ČSSD však většinu své kapacity věnovala zvládání častých výměn předsedů, a tak frakce jen živořila s občasným výstupem do médií.
Aktuální pokus Vlastimila Tlustého je pochopitelnou snahou zastavit jeho mocenský pád. Po letech, která strávil jako mimořádně vlivný předseda poslaneckého klubu hlavní opoziční strany a užil si na pár měsíců post ministra financí, byl Topolánkem odvržen na bezvýznamné místo řadového poslance. Pro cestu zpět k politickému vlivu zkouší zatím neprošlapanou cestu. Po měsících diskuzí, předložení vlastního protinávrhu k části vládního stabilizačního batohu a spanilé jízdě po oblastních sdruženích přichází s institucionalizovanou platformou. Jak příklady výše zmíněné ukazují, zatím podobné pokusy neuspěly. Tlustý je členem ODS dost dlouho, aby znal její odpor k veřejným projevům vnitřní nejednoty. Nejde jen o trauma tzv. Sarajeva, ale především o vnitřní charakter ODS, povinně jednotné strany vystavené kolem vůdce/lídra, tak jak to známe např. z Francie. Odchod Klause z čela ODS nezměnil její základní rysy. V ODS jsou akceptovány nekompromisní boje o posty, které už ukončily nadějné kariéry mnoha jejích členů, např. na postech starostů. Spor o program a jeho prosazování je v ODS novinkou. Tlustý bude muset časem říci nejen to, co by ODS měla dělat jinak, ale i jak, přesněji řečeno s kým.
Psáno pro LN
(autor je právník a politolog, předseda Institutu K.H. Borovského, osobní web www.milanhamersky.cz)
